Letní tábor

  pořádá občanské sdružení KOLT - E-PŘIHLÁŠKA

Kronika 2018

30.6.

Po bolestivém loučení a zdlouhavé cestě jsme konečně tady. Nástupiště se zatím zelená a stožár stojí-zatím. Po prvním nástupu jsme se začali zabydlovat ve svých, dá-li se to tak říci, čistých stanech.

Následně jsme se přesunuli do nového dřevěného Woodstoku. Kde nám byl Mártym převyprávěny příběhy o korábech světla a temnoty a celého údolí. Potom Sue přečetla, z knihy proroctví a pravdy, události z Nulťáku.

Nakonec jsme ulehli do svých nových „pohodlných“ postelí.

1.7.

Ráno nás opět po roce probudil ten známý zvuk zvonku. Po snídani, na ranním nástupu jsme byli rozděleni do bojových skupinek a protrpěli jsme si výcvik proti stínům.

Po prvním obědě se všechny oddíly, kromě služby, odebrali k hledání vhodných míst pro své bunkry.

Nečekanou zprávou na večerním nástupu byla, že k nám přijela televize 3. Věž s pořadem Videostop. Proto jsme byli rozděleni do tří týmu: zelení, modří, červení. Museli jsme různými způsoby poznávat filmy. Vítězem se stal tým modrých. Ale pocit vítězství jim zkazila zpráva o zítřejším utkání s minulým vítězem: Bažinou. A tato informace nás strašila ve snech celou noc.

2.7

Ráno proběhlo stejně jako to předešlé: rozcvička, snídaně a nástup, kde jsme se dozvěděli o očekávaném souboji v soutěži Videostop. Vítězi se opět stali ti mladší, tým modrých.

Po obědě následoval program po oddílech (PPO), který nám přerušilo tiché mejdlo. Zkráceně kniha něco napsala, hrůzné řádky, které nás vyděsily až do morků kostí. Z těch nesrozumitelných vět jsme vyčetli, že v budoucnu půjdeme s bílou zástavou mimo hranice údolí světla. Otázkou však bylo, proč bychom to dělali.

Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli jít na průzkum Černé brány. Potají jsme zhlédli rozhovor Licita a Aurel. Hlídky hlásili 15 stínů, 2 z nich strážili Nolanův obraz, poté je ta čarodějka udělala neviditelnými.

Po této události jsme se vrátili zpět do tábora. V poradním srubu jsme se snažili dát dohromady všechna fakta, která jsme slyšeli.

Před večerkou bylo osobní volno, v kterém zazněla velká rána. A mezi osadníky se opět začalo šířit to heslo: Tiché mejdlo. Po kupodivu rychlém nástupu jsme se vydali směrem k dýmu,který nejspíš vycházel ze zdroje té rány. Přes mylnou domněnku, že čelíme nepřátelům jsme zjistili, že na nás čekají zbrojíři. K našemu překvapení tam stáli jen 2-Rošan a Daman. Po sdělení špatných zpráv z obou stran 2 bojové týmy převzaly zbroj a po rychlém návratu radši všichni šli spát.

3.7.

Osmou hodinou ranní se údolí světla opět začalo probouzet. Po rychlé rozcvičce a snídani nastal ranní nástup. Tam započala debata o události z předešlého dne. Všichni se strachovali o zbrojíře střelců.

Po dlouhých úvahách jsme použili hru paní hvězdného třpytu. Přes velkou opatrnost se kulička nikde nezastavila. Ve srubu se začaly vznášet otázky: Je mrtvý? Mimo mapu? Nebo snad hra nefunguje?

Z nejistoty jsme zavolali paní hvězdného třpytu. Ta se prý obávala zneužití hry, proto ji deaktivovala. Nakonec se nad námi slitovala a navrátila hře moc.

Po jejím odchodu jsme hru opět použili. Tentokrát se kulička zastavila na 2. soutoku potoků za Černým barákem. Dlouho jsme neotáleli a vydali se na místo určení.

Pomalu jsme se blížili, když jsme zaslechli cizí hlasy. Skryti pod svícnem jsme spatřili 2 stíny a ztraceného zbrojíře. Vilus společně s nimi pálil honosné šaty střelců. Přes jeho podezřelé chování jsme odpětkovali oba čerňáky. Zbrojíř neřešil ztrátu svých věznitelů a začal nás přemlouvat abychom mu předali zbylou zbroj. Byl uvězněn v jakémsi kruhu a mluvil s někým,koho nazýval pánem.

Stačila nám pouze chvíle, abychom pochopili, že je ovládán nejspíše Nolanem. Nikdo se neodvážil ke zmatenému zbrojíři přiblížit. Proto jsme použili svázané uzlovačky a vytáhli ho z kruhu ven.

Po velkém nářku se Vilus začal vzpamatovávat. Následně nám poděkoval, předal zbylé skupince honosné šaty se štíty a odešel.

Po bezproblémové cestě zpět den pokračoval jako každý jiný, vyjma prvního slavnostního táborového ohně a příprav na něj.

4.7.

Ráno jsme se opět kupodivu probudili. Na ranním nástupu byla čtena kniha proroctví a pravdy. A dopoledne bylo PPO.

Po obědě nastala hra s pracovním názvem: Cubova směnná cesta.

K večeři byla dlouho očekávaná „betonka“.

A před večerním nástupem se opět ozvalo tiché mejdlo. Všem bylo hned jasné, že kniha něco napsala. Text potvrdil spatřenou hlídkující volavku, neboli Aurel. Sdělil nám, že na kupecké cestě s projíždějící gardou bude i královská rodina a dal nám dost jasně najevo, že armáda temnoty o tom ví.

Ze strachu o ně jsme pomocí modré svíce zavolali posla světla. Z knihy proroctví a pravdy jsme mu přečetli část o Nolanových rozkazech. Posel poděkoval a spěchal oznámit ohroženým, co se právě dozvěděl.

Večer někteří zahlédli tajemná světla nad Orlákem. Okamžitě bylo vyhlášeno mejdlo. Bojové skupiny se pod bílou zástavou zformovaly a vydali se směrem k osvětlenému místu. Netrvalo dlouho než jsme poznali gardisty doprovázející Anesteu s Alixem. Poděkovali nám za záchranu a princezna darovala našim nejmenším bojovníkům perly nedotknutelnosti.

Poté se rozloučili a odešli zpět do chrámu světla.

Následně jsme se urychleně přesunuli do Woodstoku a začali vstřebávat to, co se právě stalo. Kvůli nepřekonatelné únavě jsme radši všichni ulehli.

5.7.

Po běžném začátku dne, na nástupu Márty vysvětlil jak funguje poslova truhlice. Odpoledne bylo PPO při kterém někdo našel nad Orlákem zlatou destičku s krycím názvem „Chleba“. Ta byla přivázána k balíčkům se znakem růže. Proto jsme se odebrali do poradního srubu, kde jsme tyto balíčky otevřeli. Pochopili jsme, že to jsou nakreslené mapy. Každou dostala jedna bojová skupinka.

Přes menší komplikace se stíny se všechny skupinky doprovázeny deštěm vrátili zpět do údolí. Všechny tři přinesli balíčky s Chleby. V nich jsme našli malé kapesní hodinky a papíry se šiframi. Povedlo se rozluštit dvě, tu třetí jsme nechali na druhý den. A jelikož se blížila večerka, začali jsme se chystat ke spánku.

6.7.

Dnešní ráno opět začalo výkřikem budíček.

Na nástupu byla vybrána skupina na rozluštění poslední šifry, ostatní měli chvíli volna. Netrvalo dlouho a luštitelé na to přišli. Výsledky byly podle uvážení tři místa: rybník, kupec a místo posledního Alixova klíče. Po zmapování a domlouvání se jedna skupina vydala ke Koláčkovu hrnku a kupcově remízku, na obou místech byly nelezeny další balíčky, ale třetí místo,

kde byl objeven třetí Alixův klíč bylo naneštěstí obklopeno osmi stíny. To jsme radši nechali být a vydali se zpět do tábora. Tam jsme naplánovali lest, kdy vyšleme drsnou pětku přes pole mezitím, co zbytek bude odlákávat pozornost nepřátel.

Akce se povedla a ještě k tomu jsme zlikvidovali 5 čerňáků. Hned po návratu jsme otevřeli tři nově získané balíčky, zde jsme opět nalezli kapesní hodinky, ale tentokrát bez šifry nebo vzkazu.

Následně jsme uvažovali, co bychom měli dělat dál. U stolu se začaly ozývat nápady, že vyskládáme hodinky kolem svícnu neviditelnosti nebo, že je možnost cestovat časem. Poté na toto téma padlo mnoho vtipů a společně jsme se tomu zasmáli, ale kvůli slepým uličkám všech takových cest jsme to radši vzdali.

Pro odreagování jsme po obědě hráli hru na invalidy. Jejíž závěr byl rituál pro uzdravení, ale ten jsme překvapivě na nástupu ukazovat nemuseli.

PO večeři jsme se dozvěděli o opětném příjezdu televize 3. Věž, při jejímž vysílání budeme předvádět sestavy, které jsme si před tím měli nacvičit. Dalším programem byl Večerníček, různé hry a reklamy pro ten nějaký přivýdělek.

Po takové večerní zábavě jsme s dobrými zážitky ulehli do svých ledových spacáků.

7.7.

Po ránu těsně před nástupem všechny zmátlo tiché mejdlo. Kniha opět napsala několik nesrozumitelných řádků. Dozvěděli jsme se, že při včerejší poradě mezi námi seděl i Faladin.

Prý hovořil, naslouchal a přikyvoval. Otázkou však bylo, proč jsme ho neslyšeli. V tu to všem došlo, bílý čaroděj nejspíš mluvil skrz nás.

Na posledním listu knihy byl nakreslen zvláštní strom na jakémsi kameni. To nás zmátlo mnohem více.

Jednohlasně jsme se rozhodli použít hru paní hvězdného třpytu, ale kulička se zastavila na znaku perly s hvězdným třpytem.

Po krátkých úvahách jsme paní zavolali. Ta naneštěstí netušila, kde by ten strom mohl být. Jediné, co nám řekla bylo to, že ten strom nejspíš není v tomto čase.

Také jsme zkusili hodinky vyskládat kolem svícnu, ale opět neúspěšně. Ze zoufalství jsme se uchýlili k mapám, díky kapitánům a jejich rýsovacích schopností jsme docílili jednoho jediného místa.

Neváhali jsme a okamžitě se vydali do lesíka za takzvaným Faladiništěm.

Po menších problémech s orientací hlídka konečně hlásila, že byl viděn strom podobný tomu nakreslenému.

Zkusili jsme spousty kombinací s hodinkami i bez, ale žádnou změnu nikdo nezpozoroval. Zklamání však netrvalo dlouho, našlo se několik hnědých Chlebů, které nejspíše značili nějakou cestu.

Po zmapování terénu jsme v řadě šli přesně po vyznačené trase. Na jejím konci, na travnatém prostranství stál muž, ten nás odháněl a varoval, že nám zastaví čas.

Po zabezpečení, zda nikdo není ovládán obrazem a po ukázce hodin, aby nám věřil, vysvětlil, že je Pán času.

Sice jsme byli v úžasu, ale i tak jsme se zmohli na několik otázek. A přes všechno nebezpečí hrozící z této otázky jsme se zeptali na cestu časem.

A jako jeden z mnoha se nad námi slitoval. Řekl, že nám půjčí stroj času, ale musíme splnit jeho zkoušku. Ta byla o tom, že někam umístí zlaté hodinky a ty mu musíme přinést, ale nesmíme mít žádné zbraně a nikdo nám nesmí pomoci. Také tyto hodinky budou viditelné osvícením svíčky pouze jednu hodinu od 10:05. Proto jako zástavu, aby měl jistotu, že se vrátíme, chtěl všechny naše zbraně.

Tu zkoušku jsme samozřejmě jednohlasně přijali. Tu noc se pečlivě vybraná skupina o dvaceti lidech vydala do Černých skal, kde prý se někde ty hodinky budou nacházet.

Poměrně lehce tam došli, získali v jedné skalní průrvě cíl zkoušky, a i se vrátili. Naneštěstí pro ně, všichni při jejich příchodu už spali, proto si na pochvalu museli počkat až do dalšího dne.

8.7.

Ráno se všichni snažili vydobýt nějaké informace z členů drsné akce, ale neúspěšně, museli si počkat na nástup.

Tam se konečně všichni dočkali. Skupina všem převyprávěla průběh včerejší noci a ukázala kořist.

Všichni jsme byli okamžitě připraveni na nebezpečnou cestu. Na naši morálku a rychlost jsme došli celkem bez problémů. Toto přesvědčení však překazila hlídka, která těsně před vstupem do lesa Pána času hlásila strážícího Nestora. Chvílí jsme se kryli, když obr zmizel v lese. Neváhali jsme a v rychlosti se přesunuli na mýtinku, kde nás tzv. Hodinář čekal. Nemuseli jsme mu nic říkat ani naznačovat a už věděl. Prý by se mu ty hodinky to ráno vrátili, kdybychom to nezvládli. Usoudil, že jsme hodni cestovat časem. Vrátil nám zbraně a půjčil nám hodinky, které nazýval stroj času. Radši dvakrát nám vysvětlil, jak fungují a pak se rozloučil. Po vděčném poděkování jsme opustili to posvátné místo.

Očekávání stejně pohodlné cesty zpět, jako sem bylo překaženo poměrně brzy. Jakmile jsme opustili lesík, kde Pán času přebývá, ozval se dunivý hlas za našimi zády. Stačil moment pro okamžité pochopení, že se za námi objevil Nestor. I s jeho rychlostí nás začal pronásledovat. Přes náš nenápadný hluk jsme dokázali pronásledovateli uniknout.

Po zdlouhavém zklidnění situace jsme s průzkumem pokračovali v návratu.

Všichni jsme se domnívali, že z problémů jsme už venku, ale tato domněnka opět zmizela, když průzkum zahlásil nebezpečí jednoho stína.

Nakonec se rozhodlo, že pětka stopařů se o něj postará. Poslali návnadu do středu cesty s příkazem: „Upozorni na sebe“. Přes přesné plnění rozkazu, stojící cíl nevěnoval návnadě ani špetku pozornosti.

Po zmatené poradě byly vyslány všechny tři bojové pětky, aby daného stína zlikvidovali. Toto se povedlo, ale nastal další problém, když na stojící zbytky týmů bez kapitánů a silných členů vyběhlo několik čerňáků. Marný pokus o kruhovou obranu útočníky nezastavil, už skoro byly u zástavy s nově získaným „pokladem“, když se všechny pětky stihly vrátit. A v momentě všichni nepřátele leželi nehybně na zemi.

Pro bezpečí na zbylé cestě jsme oblékli kapitána jezdců jako stína-nestína, aby plnil funkci nenápadného průzkumu. Tímto způsobem jsme se v pořádku dostali do tábora.

Po příchodu jsme se okamžitě sešli v poradním srubu a snažili se shrnout vše, co jsme právě prožili. Také padlo několik nápadů o správném využití stroje času. Tyto úvahy však přerušil oběd, na který s všichni dlouho těšili.

Odpoledne všichni strávili ve svých bunkrech, až na konečnou válku mezi Hovady a Repelenty.

Večer ukončila legendární táborová diskotéka.

9.7.

Na ranním nástupu, jak už je asi zvykem, se četla kniha proroctví a pravdy. V podstatě jsme se nic nového nedozvěděli. Psala o událostech ze včerejšího dne. I tak bylo v plánu si to trochu shrnout, ale tyto diskuze přerušilo silné zaklepání. Za dveřmi poradního srubu stál Chodec. Ten přinášel zprávy z Černých skal. Prý Akér poslouchal Odulu, jak viděla v plamenech budoucnost. Tam osadníci údolí světla napáchali velké škody.

Po krátké domluvě, nás Chodec povede. Čas srazu byl hodinu a půl před západem Slunce, protože se střídají hlídky černé armády.

Zbylý čas před příchodem nového hlavního velitele jsme strávili vymýšlením, jaký důvod bez příchodu Chodce bychom měli, abychom šli do Černých skal.

Nápadů bylo mnoho, ale nám nejpravděpodobnější se zdál ten, že unesli Pána času, protože přišel o svou ochranu stroje času.

Po příchodu hraničáře nám bylo řečeno, že Černé skály jsou posety pastmi a Odula je ze strachu chráněna řadami stínů.

Také se tam stáhl Nolan i Pán bouře. S průzkumem jsme pomalu postupovali a vylepšovali obranné sestavy.

U vstupu byl vybrán speciální průzkum z každé skupiny, aby bezpečně vedl celou družinu i Chodce.

Když jsme podle Martinova úsudku byli moc blízko vzali se Sue průzkum na sebe. Ten však netrval moc dlouho. Oba se přiblížili k místu, kde zlaté hodinky Pána času. Zasignalizovali bezpečí, proto se všichni chystali k dalšímu přesunu, ale Chodec nás zastavil. Průzkum se nerozhlížel, ale upřeně se dívali na nás. Když zpozorovali, že váháme nesmyslně na nás začali volat ať jdeme k nim do bezpečí nebo, že tam prostě musíme, že nám to přikazují. Hned nám všem bylo jasné, co se děje – jsou ovládáni. Tentokrát se Chodec otočil na nás, on neměl s obrazem žádné zkušenosti, kdežto my jsme se s tím už setkali. Okamžitě bylo veleno svázání uzlovaček, že je vytáhneme, jako Viluse. Asi by to bylo brzy dokončeno, kdyby z poza rohu nevyšel Nolan s kopím v obou rukou. Skrz Mártyho začal křičet, že je to on, generál Nolan. A v ten moment Chodec moudře zavelel k ústupu.

Po rychlém přesunu na křižovatku před Černými skalami, zazněl další rozkaz – okamžitý návrat do údolí. Přes náš tradiční argument, že to jsou jedni z nás a, že je tam nemůžeme nechat. Nepovolil a trval na svém. I my jsme dbali na tvrdohlavosti, až na nás musel zvýšit hlas, a to se nám zatím nestalo, že by někdo na straně světla na nás křičel. S tvrzením, že máme špatnou morálku a tím bychom zničili celou záchranou akci nás poslal zpět do tábora.

Se strachem o momentální zajatce a s bojovou připraveností jsme šli spát.

10.7.

Dnešní ráno začalo trochu netradičně. Ihned po budíčku nám bylo řečeno tiché mejdlo. Kniha zase něco napsala. Psala o neúspěších z minulého dne a o tom, co se dělo po našem odchodu.

I po vše té snaze jsme nebyli schopni cokoli udělat. Bíla armáda zaútočila na černá vojska v Černých skalách, kdybychom něco podnikli mohli bychom to ještě zhoršit. Byli jsme marní, prostě jsme si nevěděli rady.

Naděje se nám vrátila, když se za hranicí objevil Chodec. Naneštěstí nenesl dobré zprávy. Sdělil nám to, co jsme si již přečetli v knize a dodal, že do Černých skal se momentálně nikdo kromě bojovníků za temnotu nedostane. A tato věta kapitány přivedla na nápad, náš starý dobrý lišácký trik se stíny – nestíny.

Po rychlé vysvětlivce hraničáři zajiskřily oči. I přesto zakázal naší družině cokoli udělat. Důvod byl jediný – málo hábitů. Radši se vydal tento nápad sdělit svým spojencům na bojišti.

S bolestivou netrpělivostí jsme přetrpěli oběd i polední klid.

Na obzoru se objevily dvě postavy. Po menším zkoumání to bylo jasné: gardista a Šáhen. Gardista přinesl 3 šaty stínů, tím se přidali k šestici starých i nově získaných, které jsme tentýž den získali u baráku.

A Šáhen riskoval takovou nebezpečnou cestu, aby pro nás shlédl do ohně a sdělil nám budoucnost bitvy.

Oba následně odešli, gardista pospíchal do právě probíhající bitvy a slepec odešel na místo nám neřečené.

Dozvěděli jsme se, že tento den bitva nebude rozhodnuta a, že druhý den dopoledne stíny – nestíny opustí údolí světla.

Kvůli momentální remíze v bitvě a blížící se večerce se večer hrálo na kytary a zpívalo. Takto se všem o trochu lépe usínalo.

11.7.

Ráno, kupodivu nezačalo jako každé jiné – budíček byl posunut. To mnohé z nás vyvedlo z míry, ale poprvé bylo příjemné vyspat se do růžova.

Toto překvapení však netrvalo dlouho a okamžitě všichni pochopili. Dnešní akce bude opravdu drsná. Naše nervozita vzrůstala každou odbitou hodinou. Už se to blíží. Buď záchrana vězňů, nebo naprostá katastrofa o absolutní prohře a ztrátě zajatců, na kterou se každý bojí pomyslet.

Tyto obavy se proměnili v prach příchodem Chodce. Momentální vůdce se nabídl jako velitel záchranné mise. Taková nabídka samozřejmě nešla odmítnout, spíše se nám zvýšila šance na úspěch.

Bylo vybráno 7 odvážlivců, kteří se převlékli za 6 stínů a generála. Ti plnili funkci nenápadného průzkumu pro zbylé družiny, které jim šli v patách.

Pomalu jsme se blížili k místu určené hrou paní hvězdného třpytu, kde prý vězní naše hlavní velitelé.

Vše šlo hladce, ale i tak blízko určeného místa jsme zapálili svícen neviditelnosti. A jak se ukázalo, udělali jsme dobře. Došli jsme na místo obklopené skalami a strážené pěti stíny. Ty, díky skvělé improvizaci generála – negenerála se povedlo odmlejnovat.

Vězně jsme našli v nějaké ukryté jeskyňce. Po zklidnění a vysvětlení situace jsme jim dali napít a urychleně je dovedli do tábora. Chodec se při cestě zpět od nás oddělil a nejspíš Faladinovi sdělil vše, co se právě odehrálo.

Po tom, co se dali dohromady nám Márty se Sue převyprávěli, co se dělo v zajetí a dozvěděli se, co se dělo zde v údolí mezitím, co jsme byli odděleni.

Tento den jsme radši už nic nepodnikali. Sami jsme byli unaveni a nehodlali jsme nic riskovat. Ale v poradním srubu se vznášela jedna jediná otázka: Proč bychom chodili do Černých skal? Pokud víme, žádné škody jsme nenapáchali jen jsme si sami způsobili velké problémy. Pokud je myšlena ta bitva světla proti temnotě v Černých skalách, která asi propukla kvůli nám, tak jsme se na ni podíleli velmi málo a nepřímo. Ale tuto možnost jsme brali jako nepravděpodobnou. A tak se nám do mysli vrátil Pán času. Nejspíš se přesuneme v čase a v Černých skalách uškodíme temnotě. Třeba tím, že uslyšíme Odulino zaklínadlo k uzamčení obrazu. Pomocí Áronovy věty: „Hlas, nechť plyne k uzamčení.“ Když heslo, které uslyšíme řekneme obráceně, tak možná obraz bude zničitelný.

S tímto plánem jsme pro tento den ulehli.

12.7.

Dnešní den začal poněkud normálně. Budíček, rozcvička i nástup. Ten postupoval stejně, jak je zvykem. Avšak, když se blížil konec a rozchod byla zkontrolována kniha a jak jinak, opět se zde objevilo několik řádků. Všichni jsme doufali v informaci, co všechno zajatci vyzradili. Ale odpověď se nedostavila. V podstatě jsme slyšeli to, co jsme už věděli.

Dnes jsme se měli vrátit v čase, ale radši až večer v Černých skalách. Problém byl v tom, že jsme vůbec netušili, kde Odula ten obraz uzamkla. Co jiného udělat než použít hru paní hvězdného třpytu. Po prvním marném pokusu se kulička zastavila na místě poblíž vězení. Konečné rozhodnutí bylo, že tam večer stoprocentně půjdeme a prohledáme okruh vyznačený na mapě.

Celý den byl psychickou přípravou na večerní akci. Dopoledne byl program po oddílech a odpoledne měli být nějaké hry, ale kvůli dešti byly přesunuty do Woodstoku, kde se soutěžilo o odměny v podobě financí, nebo větší svačiny.

Přes tohle všechno těsně, než se slunce dotklo obzoru všem zmizely úsměvy z tváří. A nervozita zaplnila většinu atmosféry v táboře.

Po přesně načasovaném odchodu a pečlivě vybraném místě byl řečen čas přesunu: 20 minut před tím, než Odula uzamkla obraz. Všichni dostali pokyn zařvat za světlo, jakmile se ručička u stroje času šestkrát otočí proti proudu času. A s tímto výkřikem se ozvala obrovská rána. I když byl zapálen svícen všichni se automaticky skrčili, všem bylo hned jasné, co se stalo.

V zápětí se odněkud vynořilo světlo. Když nás minulo, nic lepšího nás nenapadlo než jej následovat. Pomalu jsme se všichni dostali na veliké prostranství mezi skalami. Světlo, které jsme bez jeho vědomí doprovázeli byl jeden ze stínů, kteří se teď klaněli Odule stojící v ohnivém kruhu. Probíraly s Aurel ty jejich normální keci jako vždycky.

Po těch nudných zdlouhavých řečech to konečně začalo. Silný vichr duněl celými skalami a Odula obešla oltář. V rukou najednou svírala obraz a její šaty se barvily do ruda. Nechala druhou čarodějku, aby zabalila momentálně zničitelnou zbraň.

Za chvíli Odula nad hlavou držela balíček obvázaný magickými provazy a vyřkla zaklínadlo: Nečmedo zarbo. Se slovy: „Obraz bude předán generálovi Nolanovi.“, čarodějka i se svými všemi podřízenými odešla.

I my jsme co nejrychleji opustili toto místo. V kruhové obraně na stejném místě jsme se stejným způsobem vrátili do našeho času. Stejná rána opět všechny pořádně vylekala a opět bylo jasné, že jsme tam, kde chceme být.

Ze stejného směru, jako před tím vyšlo opět světlo. S očekáváním dalšího procházejícího stína jsme vyčkávali a pozorovali. Ale světlo náhle zatočilo a mířilo přímo k nám. Všichni byli okamžitě připraveni k rychlému útoku. Ale toho jsme se nedočkali. Šeptem se celou naší kruhovou obranou rozneslo, že přišel sám Pán času. Zvláštní bylo, že nás se zapáleným svícnem neviděl. Rozhodnutí bylo okamžité, hned byla zhašena svíce. Přes jeho zvláštní nervozitu jsme mu na jeho přání vydali stroj času. Po velice rychlém rozloučení nám zmizel z dohledů.

Kvůli věčnému používání svícne jsme museli jsme museli do tábora dojít po tmě a nekryti. Po bolestivém zakopávání jsme konečně docílili poradního srubu.

Prvním tématem byla oslavná řeč úspěchu. Dále kázání o nedostatečné pečlivosti strážce svícnu. A nakonec pochyby o Pánu času. Nejpravděpodobnější byl nápad, že to byla přeměněná Aurel. Zklidnění nám dal fakt, že se hodinky Hodináři vrátí.

Radši jsme to nechali být, protože všichni byli unaveni a blížila se večerka.

13.7.

Budíček byl posunut o 2 hodiny, ale i tak se všichni probouzeli až se zazvoněním a výkřikem.

Na nástupu se řešilo, co bude dál. Asi nejlepší možností bylo se jít za Pánem času buď se mu omluvit, nebo mu poděkovat. Pro tento den jsme však nehodlali nic dělat.

Proto byl dopoledne i odpoledne program po oddílech a na večer byl naplánován 2.slavnostní táborový oheň. Ale před jeho začátkem do tábora přijela pro změnu televize Černá brána, která svým spravodajstvím a programy sklidila obrovský úspěch.

A díky spojení těchto dvou večerních zábav se tento večer dobře usínalo.

14.7.

Dnešní dopoledne připomínalo klasický tábor. Budíček, rozcvička, nástup, PPO a oběd. Odpoledne byl oznámen příjezd televize 3. Věž se show Hvězda třetí věže, jejíž vítěz dostane 500 sedloňů.

Následně se četla kniha ze včerejška. Asi největším naším cílem bylo zjistit, jestli Hodinář byl tím pravým, ale jako by to kniha dělala schválně, opět marně.

Naše hluboké zamyšlení přerušil výkřik: „Faladin!“ Sice jsme nestíhali obléknout si honosné šaty, ale i tak jsme před něj nastoupili jako bojové skupiny. Čaroděj nám sdělil, že obraz je obklopen temnou oponou a dal nám nějaký balíček pro Pána času.

Nemeškali jsme a vyrazili. Opět jako střelci, jezdci, stopaři a skupina dospělích se zástavou. Každý jinou cestou.

Skupina dětí dorazila dříve. Postavila hlídky a vyčkávala. Ale místo očekávaného příchodu dospělích se z lesa vynořila četa stínů pod velením generála. Pod svícnem jsme čekali až projdou a v závěsu se seředili na cestu.

Netrvalo dlouho a stejná skupina se začala vracet. Prý podle hlášení jejich hlídek jsme tam někde měli být. Začali pročesávat okolí. Kvůli hromadné panice se jim povedlo nás rozdělit. Nikdo netuší jak, ale povedlo se nám je nějak zlikvidovat.

Po sesbírání všech jsme se konečně vydali k cíli. Když se les trochu otevřel skupiny se zastavily a vyslaly průzkum. Ve chvíli, kdy kapitáni veleli k pochodu z keře vyletěl klacek. Po przkoumání se zjistilo, že tam je ukrytý Márty i se zbytkem. Volal ať jdeme k němu. Velká opatrnost kvůli obrazu nám nedala. Nakonec jsme ho přinutili zapojit se do našeho hloučku. Schovávali se, protože zjistili, že nedaleká bříza je úkrytem pro několik čerňaků.

Plížili jsme se skoro celou cestu k mýtině času. Hodinář nás úplně rád neviděl. Zněl i vypadal velice naštvaně, každý hned věděl proč.

Naše zdání byla pravdivá. Pán času, který nás navštívil v Černých skalách byla přeměněná Aurel. Po zdlouhavém a skoro marném vysvětlování, naši omluvu nepřijal, ale nehodlal nám nic drastického udělat. Trval ale na našem okamžitém odchodu. Nějak se nám povedlo mu na poslední chvíli předat balíček od čaroděje a najedou trošičku zmírnil. Přes všechen jeho vztek jsme ho donutili nám tak nějak odpustit. Faladin mu poslal prastaré hodinky, které údajně patřily jeho předkovi.

Kvůli neznámým důvodům nám nabídl druhý pokus vrátit se v čase. Samozřejmě jsme ho přijmuli. Už předem jsme věděli kam se přeneseme. Ale jako další test po nás chtěl speciální rám na nově získané hodinky. Po otázce, kde hledat se odpověď nedostavila. Ani Hodinář nevěděl, kde takovou věc hledat. Prý nám dá v čas vědět.

S tímto jsme se vydali zpět do tábora. Když jsme vyšli na velkou louku za údolím, vpadlo nám do zad 5 čerňáků. S těmi jsme se vypořádali raz – dva a bez problémů došli.

V poradním srubu už nebylo o čem debatovat. Stačilo pouze očekávat jakoukoliv možnou zprávu.

Den ukončila televize Třetí věž se soutěží Hvězda třetí věže, jejímž vítězem se stala Zdena aka Železnice.

15.7.

Hned po ránu naši pozornost zaujaly zlaté destičky pověšené na stožáru. Podle všeho Pán času po tom rámu opravdu touží, když si tolik pospíšil. Bylo na nich nakresleno několik zvláštních obrázků. Jeden byl sedící vrána na jakémsi vrcholu a druhý letící jestřáb u nějaké skály.

Jasné bylo, že půjdeme do Vraních skal, ale druhé místo byl problém. Nikomu to nic neříkalo. V našem okolí nic jestřábího není.

Díky našemu odhodlání, trpělivosti a přesnější mapě se našlo místo zvané Falken Stein. Strýček Google pomohl s ověřením pomocí fotky. Nákres na destičce a obrázek byly identické, ale toto místo je vzdáleno cca 16 km. To je celkově 32 km. Už v tu chvíli bylo jasné, že více půlka z nás tam nedojde.

Nakonec se povedlo sestavit tým o patnácti lidech z Hovad a Matyldy, který byl ochoten tam vyrazit. Tato skupina vyrazila zároveň se zvoněním na oběd.

Protože nám odešli všichni kapitáni i se zástupci museli se zvolit noví. To se povedlo v zástupu něžného pohlaví a v týmech byli určeni noví lidi pro důležité funkce.

Po obědě oslabení střelci, jezdci i stopaři vyrazili na místo z druhé destičky. Každý jinou trasou. Jako zkouškou pro nové velitele bili stíny hlídkující kol údolí.

S menším zpožděním všichni dorazili na místo srazu. Odtud všichni vyrazili stejným směrem.

Dlouhá, poměrně tichá cesta utekla jako nic a my stanuli na palouku uprostřed lesa. Strach všechny pohltil, když se ze všech koutů začali vynořovat čerňáci. Naštěstí právě mířili k Odule, která je prý volala.

Jako druhé hlášení od nových hlídek byla zlatá destička visící na nedalekém stromě. Nic kolem jsme však nenašli. Možností byla vyznačená cesta, ale před zmapováním prostoru padl nápad k otočení destičky. Ještě že jsme to udělali. Byla zde šifra z několika rozlišných znaků seskládaných v řádcích a sloupcích.

Za chvíli někdo objevil hnědou destičku na vzdáleném stromě. Jediné, co na ni bylo napsané bylo písmeno M se znakem připomínající přesýpací hodiny. V momentě všem bylo jasné, co to znamená. Jeden z dvaceti znaků na zlaté destičce. Okamžitě začalo velení. V momentální skrýši zůstala skupinka luštitelů a ostatní byli rozmístěni po prostoru a postupně nosili všechny s klíči. Netrvalo dlouho a byla přečtena věta: Bílý strom pod skalami. Zvláštní bylo, že věta obsahuje pouze 19 písmen, poslední zbývalo. Poslednímu políčku s křížkem nepatřilo žádné písmeno.

V tu chvíli někdo zahlédl chybějící část. Zde ale nebylo žádné písmeno. Stejný křížek v rohu byl, ale uprostřed byly nakresleny hodiny. Jejich ručička ukazovala směrem k nějaké skále. Rozkaz byl jasný. Okamžitý přesun k ukázanému místu.

Nějak se nám podařilo vystoupat až na cestu pod ní. Jakmile dorazil poslední z nás odněkud vylezlo několik vylezlo několik stínů. Přes velkou paniku v družinách prošli bez povšimnutí. Vylezli jsme k jedinému stromu na stráni mezi těmi obrovskými skalisky – k bříze.

Tentokrát jsme pod visící zlatou destičkou něco našli. Dva malé trojúhelníkové balíčky. Sice nám to nesedělo do rámu, ale ztěžovat si jsme nehodlali. Radši jsme se vydali zpět do tábora.

Po seskupení na cestu, někdo za našimi zády silně zařval. Byl to stín z asi pětičlenné skupiny, která na nás hned vyrazila. Okamžitý chaotický úprk nás ztratil z jejich dohledů. Problémem byly dvě hlídky stojící na cestě před námi. Všichni naskákali do lesa s myšlenkou úkrytu. Nepřátelé se pomalu blížili k nám. Právě zformované pětky stopařů a jezdců na ně vyrazily a v momentě je zlikvidovaly. Následně probíhal zběsilý zároveň bez problémový ústup do bezpečí hranice.

Balíčky jsme neotevřeli. Dohodli jsme se, že s tím počkáme na druhou skupinu, která touto dobou byla stále na cestě. Zbytkem dne nás doprovázely klidné hodiny a strach o naše kapitány a ostatní.

16.7.

Dnešním ránem zněl poměrný klid, přece jenom chyběla nejhlučnější a nejživější část tábora. Ten však na ranním nástupu zničila skupina bojující za práva žen.

Nejistotu snížila tkz. „Rolandovka“ – legendární Rolandova hra Maršál.

Odpoledne bylo pro změnu PPO. To přerušil slavnostní příchod drsné skupiny. Sice více jak půlka dětí byla mimo tábor, ale posluchačů se naskytlo mnoho. I tak všichni byli unaveni a jediný zájem jevili o jídlo a „pohodlné“ postele. Dopřáli jsme jim odpočinku a čekali na chvíli, kdy bude vše vysvětleno.

Po nějaké té chvíli se všichni sešli v poradním srubu. Byly převyprávěny všechny události z cest obou skupin. Drsná skupina došla k cíli i zpět bez problémů a podle všeho si to i užili. Jediné překvapení bylo, že našli jen jeden trojúhelník. Porovnání však ukázalo, že trojúhelník z Falken Steinu je dvakrát větší než jeden z Havraních skal. Tímto díky spojení dvou malých trojúhelníků vznikla jeden velký a s přiložením toho druhého velkého vznikl dokonalý čtverec. Se zatajeným dechem jsme přihlíželi rozbalování balíčků a opravdu se ukázaly jako části rámu. Okamžitě jsme se rozhodli vyrazit za Hodinářem druhý den odpoledne. Následně se četla kniha, která psala o úspěších všech skupin. Poté pro odpočinek byla zavelena brzká večerka.

17.7.

Ráno všichni opět nevděčně vylézali ze spacáků. Celé dopoledne bylo na rozdíl od včerejška odpočinkové. Ticho zahalilo celý tábor, když se všichni při PPO odebrali do svých bunkrů. Odpoledne měla být hra holky vs kluci, ale ta se kvůli většinovému hlasování nekonala. Ale úsměvy ve tvářích té očekávané většiny se přesto neobjevily, když byla vyhlášena náhradní hra s pracovním názvem „Zaklínači“. Zkráceně jste museli najít papírek s pohárem, ale mezi to byly připleteny i další papírky se zaklínadly, která jste vrhali na protivníka snažícího se o to samé. Takže si všichni buď rozbili nos při povinném kopání se do zadku, nebo si ušpinili a sedřeli všechno co mohli při válení se po zemi.

Hru následně vystřídala večeře, kterou pronásledovala klamná večerka, při které jsme se vydali k Pánu času s darem, za který jsme očekávali slíbenou odměnu.

Plánem byla normální trasa na, kterou jsme zvyklí, ale cestu nám hrdě křížila Aurel s Pánem bouře nesoucí černou zástavu a hořící kopí. Pro bezpečí padlo rozhodnutí, že to obejdeme. Prošli jsme bez povšimnutí a zamířili jsme k malému březovému hájku. A právě tam na nás vyběhlo 5–6 stínů – v tom zmatku se to těžko počítalo. Nastal bouřlivý chaos a panika. Přes malé ztráty zbraní a náhradní svíčky do svícnu neviditelnosti jsme se v bezpečí dostali až k lesíku, kde nás Hodinář už nejspíše očekával. Za chvíli bychom asi byli skryti na mýtince, ale pár metrů před vstupem vyšel dvojstup stínů. Ty se celkem bolestně povedlo zneškodnit.

Očekávání normální cesty bylo opět zničeno vyznačenou cestou pomocí loučí o kus dál. Moc času na rozmyšlenou jsme tedy neměli, protože za našimi zády byla spatřena další skupina nepřátel. Situace nás donutila na tu cestu vstoupit.

Pomalu jsme pokračovali až k samotnému konci. zde opravdu stál Pán času. Tentokrát nás s úsměvem přivítal. Na nic nečekal a okamžitě se ptal. Otázka byla jasná. Máme to? S předáním a rozbalením všech balíčků nám poděkoval a předal slíbené. Stroj času. Ani my nemeškali a okamžitě se rozloučili. Tentokrát jsme zvolili sice delší, ale bezpečnější cestu po Profesorově zkratce.

V poradním srubu to plálo únavou a spánkem. Proto všichni usoudili, že pro všechny bude mnohem příjemnější pokračovat druhý den. Poslední věta před spánkem byla „Zítra se přeneseme do černýho baráku a pomocí nově získaného hesla ten Nolanův obraz zníčíme.“

18.7.

Dnes jsme se pro nenápadnost připravovali na normální dopoledne. PPO, oběd i polední klid proběhly bez problémů. A odpoledne začala pro změnu Frantova hra Skotové vs Angličani.

V podvečer jsme konečně vyrazili na určené místo. V klidu jsme došli, nedá se říct, že v úplné tichosti, ale i tak jsme dosáhli místa, které každý z nás tak dlouho očekával. Nehodlali jsme marnit čas a rovnou zprovoznili stroj času. Ozvala se ta samá rána. Je nám tak dobře známá, a i tak většina z nás prodělala mini infarkt.

Teď se dostáváme k další části plánu, nazývána Honba s časem. Začalo okamžité odpočítávání do času, kdy potkáme naše stará já. Přes neustálé tlačení času jsme v klidu pomocí návnady odmlejnovali tři stíny, podle plánu. Bez jakéhokoliv slavení jsme popadli obraz a zdrhali k místu brány času. Před tím jsme se zastavili u nedalekého pařezu a tam kapitáni doslova rozmlátili obraz. Když jsme se s úsměvy na tvářích chystali vrátit k bráně a do našeho času zkřížil nám cestu Pán bouře se stínem smrti a s hořícím kopím. Kousek vedle se vynořil Nolan s několika stíny a v neprůstupném lesíku vedle nás byl spatřen Nestor. Cestu za námi blokoval Temný pán se štítem a lvem nedotknutelnosti, po jeho boku stála Aurel se zástavou a oba dva byli doprovázeni řadovými vojáky zla.

V tuto chvíli byla naše družina odsouzena k smrti. Ani náš hlavní velitel si nevěděl rady. Konec nám byl dobře znám. Pod snahou přidat si více statečnosti jsme vykřikli „za světlo“.

Náhle se lesem rozezněla znělka, kterou všichni přirovnávali ke gardě, ale zdání někdy klame. Z houštin vystoupil nám dobře známý Pán času a za ním další tři lidé jemu podobní. Nazýval je bratry. Pomocí jejich luků zničili všechny stíny, kteří tam postávali. Také nám prokázali službičku a společně zabili stína smrti. Odehnali všechny, kteří pro nás představovali hrozbu. Pro dokázání plné důvěry jsme na jejich přání tam nechali naše zbraně, štíty i honosné šaty a opustili tento čas.

Po následném zformování jsme byli konečně schopni vydat se do tábora. Jakoby honosné šaty a štíty zachovávaly naši morálku. Cesta vypadal jako výlet nějaké školy, nebo cirkusu. Všichni byli šťastní, přec jsme dokázali něco, co od nás nikdo nečekal, ale také nám tento vítězný boj z, kterého se vracíme jako děti, a ne bojovníci připomněl, že konec a čas návratu se už pomalu blíží.

19.7.

Den odjezdu je stále blíž a blíž a většina z nás si to už pomalu začíná uvědomovat. Poslední služby, slavnostní oheň, diskotéka, hry a vše, co se nám zaryje hluboko do mysli jako vzpomínka.

Dopoledne byla sice zábavná, ale únavná hra „Cesta kolem světa“. Kde jsme cestovali a plnili úkoly v různých destinacích. Odpoledne bylo poslední PPO a dnešek ukončila druhá a poslední diskotéka.

20.7.

Na dnešním ranním nástupu byly rozděleny funkce pro všechny oddíly. Úklid po hrázi a příprava slavnostního ohně. Po obědě se všichni pustili do práce a nějak se stihli umýt a začít si balit. A večer opravdu byl ten vydřený třetí a poslední slavnostní táborový oheň.

21.7

Dnešní den začal jako každý rok o hodinu dříve. Po zvoněném budíčku začalo okamžité balení a po snídani nejhorší práce tábora – sklízení stanů na, kterém se všichni nedobrovolně podíleli. A po konečném celotáborovém uklízení odpadků bylo na čase, abychom ze sebe zchodili všechnu špínu, abychom tak nějak zapadli do civilizace.

Po zdlouhavém nakládání kufrů do aut konečně zazvonil zvonek na nástup. Zde byla rozdána svačina a odměny (a pro kronikáře jako nic jo?!?), dohodnut čas a způsob odjezdu, naposledy přečtena kronika a pro památku rozdány všechny sedloně způsobem tradičního deště.

Tímto byl tábor ukončen a všichni zamířili domů. K rodičovské lásce, teplé a pohodlné posteli a každodenní sprše.

S úsměvy i se slzami všichni odchází z údolí netušíc, že kniha proroctví a pravdy píše jako divá o našem dlouhém boji a o království světla, ale to se buď všichni dozví na stránkách, nebo až za rok v údolí světla :-)

Byla čest psát kroniku

 

KRONIKÁŘ: Terka

RÁDCE: Lili

PSYCHICKÁ PODPORA: Marína

KRITIK: Matylda