Letní tábor

  pořádá občanské sdružení KOLT - E-PŘIHLÁŠKA

Čeřín 2004



Čeřín 2004


Boj o krystal moci
24.7.2004

Rok se s rokem sešel a my jsme všichni stáli v hromadě kufrů a hledali ten svůj. Po úspěšném zabydlení, vyslechnutí táborových pravidel a snědení první večeře jsme se odebrali k ohni odolávajícímu zoufalým pokusům deště, uhasit ho. Jakmile se na kraj snesla tma, všichni s napětím očekávali, co nového přinese tento rok a v jakém příběhu se zase ocitneme! Opravdu jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Na louce za táborem zazářilo jasné světlo. Místo zpěvu bylo slyšet jen zmatené ticho. Byli vysláni zvědové. Dvojité bliknutí = vše v pořádku. Pod vedením Bambuse, jsme se vydali na místo, naše kroky provázelo burácení větru. V kruhu plápolajících světel stála bílá mohyla. Vítr vystřídaly kroky, kdosi vystoupil ze stínu. Vysoká postava v bílém hávu obešla mohylu a zvolala: "..."Jsem Svarog, nejmocnější ze slovanských bohů. Mým posláním bylo po mnohověků střežit rovnováhu sil dobra a zla na tomto světě. Jsem však již stár a nadchází čas abych odešel a sílu svoji vkládám do krystalů moci. Mé poslání bude nyní svěřeno do rukou Roda a Chorse. Vládněte božstvu a lidu slovanskému spravedlivě a moudře a pak postava zmizela.

V několika minutách nám neznámý hlas nesoucí se vzduchem vyprávěl příběh o Svarogovi, jak zemřel a jeho síla, kterou udržoval rovnováhu mezi dobrem a zlem, byla ukryta do dvou krystalů. Jeho nástupci se stali dva bohové, Rod a Chors. Lid však více oslavoval Roda, pána světla. Ale na Chorse, pána snů a tmy, se zapomínalo. Ve svém hněvu a žárlivosti povolal Chors na svou stranu démony, kteří zabránili Rodovi, aby se dostal ke svému krystalu, jenž zničili. Chrámový zpěv náhle protnul vzduch jako nůž hedvábný závoj. Za námi se ve tmě objevily tři modré plamínky. Jak se přibližovaly, rozeznali jsme obrysy tří postav, mnichů. V rukou svírali skleněné fiály s modrou zářící tekutinou. Vše kolem znehybnělo, my se rozestoupili, mniši prošli až k mohyle. Pokropili ji a seslali na ni moc modrého světla, které nás bude ochraňovat. Sebrali bezvládně ležícímu Chorsovi z ruky krystal a odešli z kruhu světel ozařujících mohylu. Neznali totiž rozdíl mezi dobrem a zlem, jediné čemu sloužili, byla rovnováha. Chors se zvedl, rozlícen nad ztrátou krystalu, nechal zavolat velitele svých černých vojsk, kterým rozkázal získat krystal na zpět. Ale ani Rod nelenil, i on vyslal svou armádu: Lid Hrnčíře, Rybáře, Lovce, Kováře, Zbrojíře a Truhláře. Vrátil se však pouze Zbrojíř, nesl zástavy svých druhů padlých v boji. Přinesl také amulet, dar od boha Jarovíta. Rod, zdrcen porážkou, se odebral na své panství, kam stále dosahovalo ochranné světlo mohyly. Před tím však na ni pověsil amulet a nazval jej prvním klíčem. Mezitím Zbrojíř opřel o mohylu všechny zástavy, na znamení, že jeho druhové nezemřeli zbytečně, a nic ještě nekončí, neboť Rod zvolal, že bude stále hledat bojovníky, kteří se přidají na stranu světla.

25.7.2004

Ráno jsme se sešli u mohyly. Přemýšleli jsme o včerejším večeru a rozvažovali, co dál. Po zhodnocení situace, jsme se rozhodli vyslyšet Rodovu výzvu... na mohyle stále visel první klíč. Za vzrušeného šepotu byla první schránka v mohyle otevřena. Vyjmuli jsme z ní dřevěnou schránku se svitky papíru. Na prvním z nich stálo: "Ty, který slunci vládneš a paprsky jeho na slovanskou zemi sesíláš a duhou nebeskou klenbu zdobíš, ty Radhoštěm si nazýván." Na druhém bylo nakresleno šest částí mapy se zobrazením šesti sluncí a nápisem na zadní straně: "Jen lektvar ze tří barev duhy, srdce Radhošťovo otevře." Pod textem byl obrázek tří sluncí, dvou malých a prostředního velkého - znamení poledne. Dole byly tři kotlíky slévající se v jeden v místě prostředního slunce. Papírek odpovídal území okolo vrcholu Únavy. Rozhodli jsme se rozdělit na šest družin. Jako kapitáni byli určeni: Saša, Burák, Martina, Sandra, Max a Damián; každý z nich dostal po jedné zástavě. Na znamení příslušnosti ke družince Rodova vojska jsme si vyrobili šat v barvě své zástavy a obtiskem levé ruky na prsou. Na to jsme vyrazili na šest míst označených slunci. Každá skupinka nalezla po několika zlatem zdobených truhličkách třech různých barev: modré, zelené a červené, dvě měchačky od každé barvy, a dřeva. V truhličkách jsme kromě tři různých bylinek našli i tři papírky s vyobrazením ohně rozdělaného na stromě, vodě a mezi čtyřmi jinými ohni. Došli jsme k závěru, že je třeba uvařit tři různé lektvary: na stromě ze zelených krabiček, na ohni z červených a na vodě z modrých, které potom slijeme na místě určení v jeden. Domluvili jsme se na tom, že vše necháme na další den.

26.7.2004

Dnes ráno jsme se rozdělili do tří skupinek, abychom uvařili tři různé lektvary. Poté jsme se vydali třemi různými směry za Radhoštěm. Nedaleko cíle nás však překvapili služebníci Černého praporu. Nakonec jsme se přeci jenom sešli. Radhošť stál na vrcholu hory, oděn v zlatý šat protkaný perlami. U jeho nohou jsme spojily tři barvy duhy v jednu. Na oplátku jsme obdrželi jím střežený amulet a posvátné zrno. "Vložte jej do lůna Matky Země, neb ono včas své kouzlo zjeví." pravil. Lstí jsme obešli služebníky černého praporu, kteří nás obkličovali pod kopcem. Část z vojska krylo náš ústup do tábora. Přišli jsme však o oranžovou zástavu Damiánovy skupinky. Když jsme se vrátili do tábora a přepočítali se, zástava byla skutečně to jediné, co chybělo. Po zbytek dne byl program po oddílech. Z večeře nás vyrušil příchod kupce ze Severu, který chtěl odkoupit naši mohylu. Výměnou za ni nám nabízel šat boha. Rozvinul svůj vak. Na trávě se rozprostřel šat Radhoště. "Šat jsem koupil od Černých lidí, jejichž pán dnes tohoto boha popravil.", oznámil naší zděšené společnosti. Šat jsme odmítli, avšak požadovali jsem informace o černých lidech, za něž jsme zaplatili sedmi zlatem zdobenými truhličkami. Dozvěděli jsme se, že ti táboří v největším ohybu řeky na území Vodních Pánů a jejich počet se odhaduje na desítky černých a tři tucty démonů. Dále jsme vyměnili tři hrsti svítících kamenů za zbytek Radhošťova lektvaru. Kupec nám také prozradil, že v nepřátelském ležení spatřil naši zástavu. Ještě jsme na Vodní Pány poslali průzkumný tým složený z těch nejodvážnějších. Zbytek tábora se maskoval hrou "Kufřík".

27.7.2004

Po ranním nástupu jsme zasadili zrno a odemkli další zámek na mohyle. Jako minule jsme nalezli dřevěnou schránku se svitky a papírem s šesti otvory. Na svitku stálo o Vlkodlakovi, jehož služebníky jsou: Děd, víly, Bída, Baba Jaga, trpaslíci a Hejkal. Ti nám prý pomohou odhalit cestu k němu. Přiložili jsme děravý papír na mapu podél řeky a dostali šest míst. Každá skupinka se vydala na jedno z nich a nalezla vlkodlakova služebníka, splnila zadaný úkol a oplátkou dostala svícen, stříbrnou mísu, svíčky a tři indicie: potok, rudý, proti proudu. Podle pergamenu jsme zjistili, že jediná doba, kdy se můžeme vydat za Vlkodlakem proti proudu rudého potoka vyznačeného na mapce od skřítků, je soumrak. Vyšli jsme tedy a zapálili u potoka svícen. Nic se nedělo, a tak jsme se po úvahách o správnosti potoka, vydali dál proti proudu. Asi po třech stech metrech prodíráním se roštím, jsme si všimli, že voda krvavě zrudla. Pokračovali jsme dál a našli v potoce Vlkodlakův svícen. Zapálili jsme ho a ozvala se rána. Vydali jsme se po zvuku a dorazili jsme na paseku, kde stál Vlkodlak. Položili jsme mu k nohám zapálený svícen. On nám podal svůj amulet se slovy, že už nemáme mnoho času. Na nebi vysvitly první hvězdy. Poděkovali jsme a rychle se vydali do tábora. V půli louky se však za námi ozval strašlivý řev. Jako blesk jsme se rozběhli do tábora na naše chráněné území.

28.7.2004

Celý den jsme odpočívali po událostech předchozích dnů. Dopoledne jsme měli program po oddílech a odpoledne se konala módní přehlídka modelů z přírodních a recyklovatelných materiálů. K vidění bylo mnoho zajímavého: od klasických sukýnek z kapradí a trávy po kartonovou kadibudku.

29.7.2004

Dnes dopoledne byl opět program po oddílech. Rozhodli jsme se neotevřít další zámek na mohyle, neboť jedna z našich družinek stále neměla zástavu. Kuchaři, populární Štěpán a Tomek, také zvaní Hrc a Drc věnovali přípravě oběda zvláštní péči - upekli pro nás kuřata! Slunce žhnulo až k zbláznění - po poledním klidu se strhla velká Vodní bitva. Odpoledne nás čekal nelehký úkol. Na "Motýlím kopci" jsme vytvořili klamné tábořiště a doufali, že přilákáme pozornost hlídky Černých vojáků. Povedlo se. Zajali jsme dva příslušníky Temné armády. Po tvrdém výslechu nám prozradili, že jejich pán Chors sbírá daleko odsud nesmírně početné vojsko a táhne s ním na Vodní Pány, kde zatím hlídají jen čtyři černí vojáci v doprovodu mocného démona. Co je však důležité, mají s sebou naší oranžovou zástavu. Bez dlouhých průtahů jsme se domluvili na tomto plánu: Skupinka čtyř kluků společně s Mártym půjdou na místo řekou a v pravý čas se zmocní zástavy, zatímco zbytek tábora provede klamný útok Úvozem paní Zámků. Stáli jsme tam, uprostřed lesa a kopce odrážely ozvěnu našich hlasů volajících do boje. Za chvíli jsme je uviděli. Bylo jich šest. Od ostří tasených mečů se odrážely paprsky odpoledního slunce. Ryk démona jim šel v patách, snažíce se umlčet naše hlasy. Řady se protrhly - ústup. Strach a šílené bojové nadšení dodaly sílu našim nohám. Teprve na louce jsme si mohli vydechnout. Stáli jsme u posedu, lapajíce zoufale po dechu jako ryby vyhozené z vody a čekali na návrat zástavy... Motor oktávky mocně zapěl svou slavnostní píseň. Na kopci zavlál prapor Hrnčířů, z našich řad se strhl jásot doprovázející naší kořist dolů až do tábora.

30.7.2004

Hned po ranním nástupu jsme se znovu sešli u mohyly, abychom otevřeli další z jejích zámků. Našli jsme opět svitky papíru: jeden velký a tři malé. Na největším z nich stálo o Vodníkovi, který je pánem rusalek a jeho slabým místem je líčený provaz. Další tři nám odhalili tři místa, kde máme hledat rusalky. Sloučili jsme se vždy ob dvě skupinky a vyrazili na ona místa. Po počátečních problémech jsme rusalky šťastně nalezli. Na místě náš však očekávali Černí vojáci, s nimiž jsme měli soutěžit o indicie vedoucí k Vodníkovi. První dvě skupinky souboj vyhráli a získali líčený provaz a radu, a že za jejich pánem smíme pouze o úplňku. Třetí družina však prohrála a informaci získali Černí bojovníci. Byli však natolik neopatrní, že se ihned vydali na vodníkovo panství a nechali se sledovat našimi lidmi až k vodníkově tůni. Naše informace tedy byly kompletní a čekali jsme na úplněk, který měl nastat za dva dny.

31.7.2004

Celý dnešní den jsme odpočívali a připravovali se na zítřejší akci, oddíl velkých šel po setmění bojovku lesem nad vanou.

1.8.2004

Protože jsme počítali s nocováním na vodníkově panství, začali jsme se už od rána horečně připravovat. Koníci a malí kluci se vydali k nejbližší rusalce s žádostí o pomoc při lákání vodníka z tůně. Uspěli - rusalka přislíbila pomoc svou i pomoc druhé rusalky, osvobozené naší družinou. Prozradila také, že s půlnocí moc líčeného provazu pomine. Náhle však mraky zajaly oblohu do své moci a strhl se hustý déšť. Provazce vody bičovaly zemi až do odpoledne. Bylo rozhodnuto: Na noc se vrátíme do tábora. Zbytek odpoledne byl program po oddílech a v sedm hodin jsme se po skupinkách vydali ze tří různých míst k vodníkově tůni. Na místě jsme zjistili, že v potoce jsou podivná zelená světýlka. Všichni jsme začali sbírat v lese dřevo, abychom mohli na vodníkově mýtině rozdělat oheň. Společným úsilím jsme nasbírali dostatek jak chroští, tak klacků a světlo vesele ozařovalo mýtinu. V deset hodin se objevili obě rusalky, jak slíbily: ve správný čas na správném místě. Tanečním krokem obešly oheň a vydaly se k potoku nabídnout Vodníkovi utopené duše. Mezitím se skupinka šesti lidí skryla po stranách pěšiny vedoucí k tůni, čekaje na Vodníka s líčeným provazem. Ten vyslyšel volání svých služebnic a vylezl z tůně. Jen co vkročil do světla ohně, vrhla se na něj skupinka šesti statečných, avšak musely jim přijít na pomoc posily z našich řad. Nakonec mu byl stržen z krku amulet a on sám byl připoután líčeným provazem ke stromu. Pořád však říkal cosi o druhém amuletu. Nakonec, vysílen mocí provazu, se sesunul bezvládně do trávy. Náhle se mezi námi objevil Rodův Zbrojíř. Říkal, že se k nám blíží Chors se svojí armádou. Mezi námi na chvíli zavládla panika, když řekl, že už nestihneme utéct. Přislíbil však, že nás skryje za svou berlou neviditelnosti, zlatou hůl, kterou držel v ruce. Uklidnili jsme se a všichni se postavili do stínu berly. V zápětí se k nám z nedalekého lesa přiblížila světla. Byl to opravdu Chors se svými démony a černými vojáky. Přinutil skleslého vodníka, aby políbil černou zástavu. Poté začal vodníka kárat pro jeho neschopnost a slabost. Máchnutím ruky mu z krku strhnul to, po čem prahnul. A nebyl to amulet - byl to řetěz Zla. Pozvedl řetěz nad hlavu a zvolal: "Otevři se země a vystup, Morano, bohyně smrti!" Ozvala se strašlivá rána a po cestě přikráčela postava v černé kápi a s lebkou místo tváře. Chors jí přikázal, aby mu vzdala úctu pokleknutím a pak ji svěřil velení své armády. Poté všichni s Chorsem v čele opustili mýtinu. "Tak to je špatné", řekl zbrojíř. "Avšak přeci jenom máme naději. Zapalte svíci nad amuletem boha Jarovíta, snad vám poradí." Poté se vytratil. Unavení a zmožení nočním pochodem jsme se vrátili do tábora a uložili se ke spánku.

2.8.2004

Celé dopoledne jsme odpočívali po včerejší namáhavé noční akci. Odpoledne se však strhla velká škrobová bitva. Po skupinkách jsme si na louce za táborem postavili pevnosti z kartonových krabic. Každá skupinka - včetně skupiny vedoucích - vyfasovala nádobu se škrobem různých barev. Samotná bitva po náročných přípravách trvala však pouhých deset minut. Shodli jsme se na tom, že zvítězili všichni a šli jsme se pořádně umýt do Vltavy. Po večerním nástupu jsme se odebrali k mohyle, abychom uposlechli zbrojířovy rady a zapálili svícen nad Jarovítovým amuletem. Po chvilce vyčkávání se zjevil sám Jarovít. Řekl, že procházel zemí a viděl, jak černé vojsko s Moranou v čele plení a pálí vesnice. Řekl také, že z jeho svatyně, která byla vypálena a zničena, zmizela posvátná kniha se zaklínadlem, které umí zničit Moranu. Musíme však vytvořit její podobiznu a zapálenou jí vhodit do řeky. Věděl také, že černí lidé táboří proti proudu řeky tam, kde se tok dvakrát otáčí. Prý, když tudy procházel, slunce mu z každé strany pohlédlo do tváře. Bez dalších slov odešel.

3.8.2004

Ráno se stalo něco podivného: Koníci, kteří šli s Aničkou zalévat obilí, přiběhli k bažině se zprávou, že Anča ochutnala obilí a teď tvrdě spí. Snažili jsme se jí probudit, ale bez úspěchu. Sama se probrala až při ranním nástupu, když už jsme dávali dohromady plán, jak získat zpět Jarovítovu knihu. Objevení této vlastnosti obilí, nám velmi usnadnilo práci a začali jsme kout náš plán. Skupina asi dvaceti dobrovolníků převlečených za Černé vojáky udělala odvar z obilí a vydala se do tábořiště služebníků Černého praporu. Cestou potkali dva pravé černé: "Jste vojsko vracející se z červeného údolí?" tázali se. "Ano." "To je dobře, potřebujeme posily v Zeleném hvozdu, sejdeme se tedy v našem ležení." Vydali jsme se za nimi. Kolem ohně v tábořišti stálo asi pět černých a tři démoni, a ten jemuž se všichni klaněli - strašlivý Borgir s nelidskou hlavou. Posadili jsme se okolo ohně a povídali si o plenění země a šíření zla, přičemž si Černí důkladně přihýbali z našeho lektvaru. Za chvíli všichni usnuli, včetně démonů střežících posvátnou knihu ve větvích stromů. Opatrně jsme ji sebrali a běželi pryč. Za chvíli se však za námi ozval strašlivý řev probouzejících se služebníků Černého praporu. Přidali jsme tedy do kroku a nakonec šťastně doběhli do tábora. V knize jsme opravdu nalezli založené zaříkávadlo. Podobizny Moran, zhotovené těmi, co zůstali v táboře, již byly hotové a připravené na večer. Básničku jsme si rozdělili vždy po dvou verších do každé skupinky. "Jarovíte, bože mocný, zažeň smrt, tmu a chlad! Jarovíte bože mocný, nedej, ať nás stíhá hlad! Probuď zemi - matku naši, propůjči svou sílu přírodě, pomoz jí k jarní obrodě. V plamenech smrt, životu sláva, rod slovanský ožívá zas. Rozkvetlá jíva, zelená tráva, dej mužům sil a ženám krás. My odkaz předků naplníme, štítem svým ochraňuj nás!" Se setměním jsme se vydali k řece na skautskou louku. Jakmile jsme vystoupili ze stínů stromů, překvapil nás Chors se svou armádou přicházející k nám. Louče ozařovaly jejich temné postavy, zbraně se blyštěly, lemovány ohněm. Nebýt smrtelného nebezpečí a našeho nepřátelství, byla by celá scéna velmi působivá. Avšak... "Válka začala! Zapalte ohnivý kruh! Rozestup se země a vyjdi, Morano!" Chorsův mocný hlas burácel, roznášen ozvěnou. Za ním se vynořila Smrt, na rtech kouzlo sesílající mocnou bouři na naše hlavy. Přišel však také Zbrojíř a opět nás skryl svou berlou. Neviděni jsme ustoupili blíž k řece. Za zvuku prvních veršů básně dopadla první podobizna strašné bohyně na hladinu řeky. Rychle následovalo pět jejich "družek" a poslední verš byl vyřčen. Z Chorsovi nejmocnější zbraně zbyl jen oblak našedlého dýmu. Bez dalších potíží jsme se navrátili do tábora.

4.8.2004

Odemkli jsme další zámek a objevili tři svitky. Dvě mapy, jednu prázdnou a druhou, kterou protínal blesk až k válečné sekyře. Na třetím z nich se psalo o Perunovi, bohovi války, k němuž vede cesta přes tři jeho nejlepší bojovníky. Rozdělili jsme se na tři skupinky a ihned vyrazili vyhledat mocné válečníky meče, luku a oštěpu. Každý z nich nás obdaroval za splnění úkolu sekyrou, vstupenkou k jejich pánu, za kterým jsme ihned vyrazili. Zjistili jsme však, že se nás u něj snaží předejít Černí vojáci, též usilující o jeho přízeň. Amulet patřil po právu nám - přinesli jsme sekyry jeho mužů, ale o Perunovu zbraň, štít obrany, jsme byli donuceni soutěžit. Bůh říkal, že míval dole u potoka mohylu, jejíž svit ozařoval jeho království. Ta však byla zničena Moraninou bouří. Přislíbil tedy štít tomu, kdo mu Mohylu znovu postaví a na její špici oheň zapálí. Neváhali jsme a pustili se do díla. Neustále na nás doráželi služebníci černého praporu, kteří se snažili dostat nás na svou stranu přísliby bohatství a neutuchající slávy. Naštěstí se nám podařilo zapálit oheň jako prvním a Černí byli vyhnáni. Rychle jsme vyzvedli štít z kruhu trnitých keřů a utíkali do tábora.

5.8.2004

iž včera jsme si všimli, že obrys "nic mapy" se shoduje s obrysem na štítu obrany pobitém hřeby. Když jsme však chtěli mapu na štít přiložit, s hrůzou jsme zjistili, že štít zmizel. Přesto jsme se však vydali pověsit další amulet na mohylu. Našli jsme svitek o bohu Velesovi, ale žádnou radu, kam jít. Bylo nám jasné, že bez štítu jsme bezradní. Proto jsme celý zbytek dne měli program po oddílech.

6.8.2004

Po odpoledním klidu jsme spatřili Peruna, jak stojí na kopci nad táborem. V ruce držel štít obrany. Řekl: "Zde je štít, jenž jsem dal i vzal a vracím vám ho s kouzli ještě mocnějšími. Borgir se svou armádou se stahuje kolem vašeho území a chce vás zničit. Na jeho krku visí vodníkův druhý amulet, který má moc odvrátit modré světlo, může tedy vniknout do vašeho tábora." Po těchto slovech mezi námi zavládla panika. Vyslali jsme průzkum na všechny strany a černou armádu jsme objevili na louce nad táborem. Vybrali jsme dvacet odvážných, kteří se pokusili prolomit jejich řady. Po chvíli se však vrátili, jejich zbraně byly přelámány - nepodařilo se. Soustředili jsme tedy veškeré síly na obranu tábora. Každá skupinka strážila jednu z přístupových cest. Malý a ti, co se báli, seděli na kopci pod ochranou Štítu. Zanedlouho jsme uslyšeli z lesa strašný řev Borgirovy pochodující armády. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál mezi námi Zbrojíř. "Nyní jste opět chráněni berlou neviditelnosti, ale musíte odložit své zbraně," pravil, zrovna, když Borgirova armáda se zjevila na kraji lesa. "Nikdo tu není!" "Prohledejte chýše!" zaburácel Borgir. Schování za berlu jsme s hrůzou pozorovali, jak Černá armáda drancuje náš tábor. Lukáš z velkých kluků však odvážným skokem strhnul Borgirovi amulet a ostatní se vrhli na temnou armádu, která pociťujíc tíhu modrého světla začala se kácet k zemi: svázali jsme je a vyprovodili pryč z našeho území. Zničili jsme Borgirův amulet a další hrozba byla zažehnána.

7.8.2004

Přiložili jsme "nicmapu" na Štít obrany a odhalili tak dalších šest míst. Neváhali jsme a vydali jsme se tam po skupinkách. Nalezli jsme vesničany, kteří nám zadali úkol. Saši skupinka musela nasekat kmen břízy na šest kusů a musela to dokázat dřív, než družina černých. Nakonec se však podařilo, a moudrý vesničan nám poradil, že Velesovo panství se nachází mezi vlnami, které tvoří les a louka. Maxově skupince zavázal vesničan oči šátky a každý musel po chuti poznat jednu potravinu. Dokázali to a získali kamenný hmoždíř. Burákova družinka musela vytáhnout střepy džbánu z pěti nádob s různými přírodninami. Po sestavení džbánu vzniklo osm slov. Přišli na to, že jde o popis muchomůrky, což bylo vyluštěním jejich úkolu. Velesův služebník jim prozradil, že máme sklidit kouzelné obilí a obětovat ho Velesovi. Damiánova skupinka měla za úkol přenést hranici přes potok a zapálit ji. Získali informaci, že ze zrní, které obdrží jiná skupinka, máme udělat mouku a upéct chleba, jako oběť Velesovi. Družinka Sandry vybrala tři své nejbystřejší členy, aby hledali heslo skryté ve starodávné knize. Ostatní zatím stavěli návrhy na příbytek vesničana. Heslo skryté v knize bylo "Geren" a poté co ho vyřkli nahlas, dostali hromádku zrní. Martiny skupinka měla vypít dva litry podivné tekutiny. I oni uspěli a získali kámen velký jako pěst. Když jsme se sešli v táboře, měli jsme docela jasno, a tak jsme se rozhodli, nechat vše na další den.

8.8.2004

Dopoledne jsme se pustili do výroby tří chlebů a mouky, kterou jsme roztloukli v kamenném hmoždíři. Sklidili jsme si pole, a když už slunce jasně svítilo poledním žárem, vydali jsme se třemi cestami za Velesem. Cestou jsme se střetli s vojskem temného praporu, ale nakonec jsme jim unikli a sešli jsme se u Velese. On nám poděkoval za naše obětiny, věnoval nám svůj amulet a řekl, že svatyně Modrého světla je nyní otevřena a můžeme čerpat její sílu. S tím se s námi rozloučil. Na zpáteční cestě přes Pláň Zlomu nás překvapil Chors se svými služebníky. V panice jsme se snažili vytvořit kruhovou obranu. Z lesa se však vynořil Rod, mávaje mečem: "Hleďte, mám Perunův meč!" Černá armáda začala ustupovat a Rod nás bezpečně dovedl až do tábora.

9.8.2004

Odpoledne se tábor změnil v malířský ateliér. Každá skupinka vyvolila ze svého středu svého malířského mistra, který jediný znal předlohu pro obrázek, který měla skupinka společnými silami nakreslit. Byly použity zvláštní štětce: prsty, lokty a dokonce nos. Mistr měl své družince říci kam a co mají nakreslit, avšak nesměl prozradit, co na předloze je. Za nejlepší pavýtvor byl zvolen barevný papoušek. Se setměním jsme se odebrali k mohyle, pověsit poslední klíč. Náhle se však ozvala rána. Průzkum na tom místě objevil vyčerpaného a zraněného Zbrojíře. Odnesli jsme ho k mohyle a on prosil, abychom rychle pověsili poslední klíč. Ve svatyni se začali líně převalovat nádherné kotouče červenomodrých paprsků. Zbrojíř na ně vložil ruku a byl opět zdráv. "Chors má mocnou zbraň! Posílil svou zástavu o ještě mocnější kouzla. Kdo se k ní přiblíží na tři kroky, zemře!" Poté nás vyzval, abychom také vložili ruku na krystal. Světlo svatyně tak do nás vstoupí a požehná nám. Po družinkách jsme přistoupili a přijali požehnání. "Jen ten, do koho vstoupilo modré světlo, může vyzvednout krystal." pravil zbrojíř a odešel. Rozhodli jsme se vyjmout zámek až ráno. Chtěli jsme udržet paprsky co nejdéle.

10.8.2004

Vyjmuli jsme poslední schránku mohyly. Hned po prvním pohledu na svitek nám bylo jasné, že ho musíme přiložit na mapu. Zrovna jsme se chystali vyrazit na ono místo, když jsme spatřili, že se k nám blíží Zbrojíř. Řekl, že přináší zlé zprávy - Rod byl spoután na svém panství démony a pomoci mu může jen krystal. Ten však můžeme vyzvednout jen za svitu hvězd. Rozhodli jsme se proto rozdělit do tří skupinek a přenocovat na území s krystalem. Odpoledne jsme vyrazili. Rozbili jsme tábory a čekali na setmění. Ke každé skupince přišel jeden strážce krystalů. Byli to Helm, Tristan a Nyana a odvedli nás ke krystalu. Na nízké skále osvětlené loučemi stáli tři mniši a kolem nás se nesl mohutný chrámový zpěv. Řekli nám, že nás čeká poslední zkouška, jejímž klíčem je slovo. "Kdo ho má, je nespokojen, kdo ho nemá, je nemocen." Po krátké poradě jsme se dohodli, že odpověď na jejich hádanku je hlad. Všichni jsme to řekli nahlas a světla kolem mnichů vzplála rudou září a pohasla. Za postavami mnichů začalo poblikávat jasné modré světlo. Helm pravil, že je dobré vyzvednout krystal až s prvními ranními paprsky, neboť tehdy je Chorsova moc slabší, a že on a jeho druhové krystal v noci ochrání. Šli jsme tedy spát.

11.8.2004

Ráno jsme se vydali ke krystalu, kde už čekali jeho strážci. Burák krystal vyzvedl a vedeni rytíři jsme šli do tábora. Náš pochod zastavil Márty. Řekl, že za ním v noci přišel Zbrojíř a chtěl si půjčit štít, aby se mohl pokusit osvobodit spoutaného Roda. Márty mu štít půjčil. Ještě téže noci prý viděl Kupce, který sáhl na světlo mohyly. Pokračovali jsme do tábora, ale na louce u modrých trojúhelníků jsme zahlédli démona. Vytvořili jsme kruhovou obranu kolem blízkého posedu, pod kterým se skryl Burák s krystalem. Zanedlouho se z lesa vynořili tři strašní démoni vydávajíce nelidské skřeky. Jeden z nich zvolal: "Proklínám vás!" Vyslali jsme za nimi odvážné nosiče zástav. Démoni začali víc křičet a uhýbali před zástavami. Z druhé strany lesa se však náhle vynořilo asi deset černých vojáků a dva černí rytíři. Nato se Tristan a Helm vydali za nimi a tasili své zbraně. Strhl se zuřivý boj, při kterém se jim podařilo navždy uspat Černé rytíře. Kryti zástavami jsme začali prchat do tábora. Jen co jsme si chvilku odpočinuli a posilnili se obědem, rozhodli jsme se na základě zprávy o kupci, který se dotkl modrého světla, zničit mohylu a zamezit tak komukoliv, aby mohl krystal vyzvednout. Nanosili jsme tedy na mohylu mnoho dřeva a sebrali všechny amulety. Poté, co vzplanula jasným a vysokým plamenem, ozvala se z ohně rána a mohyla byla definitivně zničena. Poté jsme se vydali na Rodovo panství. Kousek od něj jsme potkali Zbrojíře a naše rytíře. Dovedli nás na místo, kde stál bezmocný Rod svíraje Perunův meč, a snažíce se zahnat démony. Ti na něj střídavě útočili, Rod je však odrážel silou meče. Vyslali jsme za ním tři zástavy a snažili se odvrátit od něj kouzla démonů. Náhle však se zjevila Morana a dva černí rytíři. Vše kolem ztuhlo hrůzou ze smrti, která byla tolik blízko. Naši rytíři se vyřítili na černé a začali se bít. Když Tristan zabil černého rytíře, Morana přistoupila k jeho nehybnému tělu. "Dávám ti život, vstaň rytíři." pravila a černý rytíř opět vstal a vrhl se na Tristana. Mezitím však naše zástavy proklestili cestu Rodovi, který zasáhl Moranu Perunových mečem a usmrtil ji. Za horizontem se však objevila černá zástava, kterou třímal v rukou strašlivý Chors, jehož plášť protkaný drahými kameny se třpytil v záři odpoledního slunce. "Můj je krystal!" zaburácel a pomalu postupoval k Rodovi. Naše zástavy ustupovaly před černou. Za Chorsovými zády se zároveň objevilo asi deset temných vojáků. "Jdi za Rodem a dej mu krystal, kdokoliv jiný se k němu přiblíží, zemře." řekl zbrojíř Burákovi. Burák se tedy vydal k Rodovi a cestu si klestil krystalem, který vydával svou moc tak, že když se k němu přiblížil černý voják, zhroutil se do trávy. Rod a Chors stáli proti sobě. Chors, držící černou zástavu, planul nenávistí a Rod, třímaje krystal moci, pravil: "Dobrá! Ať tedy sám Krystal rozhodne, kdo zradil Svarogův odkaz!" Chors pozvedl zástavu a postoupil k Rodovi. Ten ho bodl krystalem, Chors poklekl, zhroutil se k zemi a jen vítr si tiše pohrával s kadeřemi jeho vlasů. Rod pozvedl Krystal a kolem nás se rozlehla hudba. "Děkuji vám, že jste mi pomohli, rovnováha mezi dobrem a zlem je opět pod mou ochranou a já slibuji, že nezklamu." Poté vyzval postupně všechny družinky a požehnal krystalem našim zástavám. My poklekli, a on se Zbrojířem se s námi rozloučili. Za tónů hudby a našich oslavných pokřiků nám za chvíli zmizeli z očí. Odebrali jsme se pomalu pryč. Opouštěli jsme pláň s padlými těly démonů, temných vojáků a rytířů. Každý z nás cítil, že vzduch je protkaný radostí a vítězstvím.

12.8.2004

Dnes jsme odpočívali po událostech, které byly rychlé jako střela. Tábor si připomínal naše vítězství tak, jakoby se mělo opakovat. Z tábora se ozývaly výkřiky, jako: "Za Roda!", "Mám Perunův meč!" nebo "Ó Rode, dej mi sílu!" Skupinky kluků a holek se "mečovaly" klacky a vévodil tomu Márty, mávaje svým klackem a volaje "Mám Perunův meč!".

13.8.2004

Dnešního dne se konal Čeřín Cross, ve kterém zvítězil tým Mějetojedno. Večer jsme měli závěrečný slavnostní táborák. Oheň plápolal do noci, náš zpěv se rozléhal údolím a nikomu z nás se nechtělo domů. Ale nakonec oheň dohořel, moudrosti byly rozdány, sen skončil. Zítra odjíždíme.

14.8.2004

Balíme. Od rána balíme. Nikomu nás se nechce opustit "naše údolí, náš Tábor v údolí". I nebe se zdá, že sdílí náš smutek. Je šedivé, ponuré, připravené kdykoliv začít ronit své těžké slzy. Avšak děti v Čeříně si budou ještě dlouho hrát na Chorse a jeho temnou armádu... a volání "Ať žije Rod", nám bude ještě dlouho znít v uších.