Letní tábor

  pořádá občanské sdružení KOLT - E-PŘIHLÁŠKA

Čeřín 2005




Čeřín 2005


23.7. - sobota

Bylo právě pošmourné sobotní odpoledne, když do malé osady Čeřín přijely tři autobusy a z jejich útrob se vyvalilo mnoho dětí a kufrů. Rozpršelo se a II. Běh započal svůj třítýdenní pobyt.

Zatímco se nad táborem stahovala mračna, v našich hlavách pomalu umlkaly vzpomínky na pochybnou betonovou krásu, kterou jsme opustili. Pochyboval-li by někdo o tom, že tento tábor je neobyčejný, večer by tak jako tak zjistil, že se hluboce mýlil. Když se našim údolím rozlehl výbuch a u Křížku se rozžehla světla, mnozí z nás začali tušit, že brána dalšího příběhu je otevřena. Bez sebemenšího zaváhání jsme se ji vydali vstříc. Mezi ohni stál jakýsi muž v dlouhém splývavém šatu a korunou na hlavě.

Zeptal se, jestli jsme Křižáci, a když ne, ať urychleně odejdeme, protože velké nebezpečí prozrazení hrozí. Naše snahy o navázání rozhovoru sklidily pouze neúspěch a tak nám nezbývalo nic jiného, než se vrátit do tábora a jít spát.

24.7. - neděle

Nikdo z nás nedošel k závěru, jak naložit s včerejší událostí, proto byl dopoledne PPO. Po snědení našeho prvního táborového oběda začal celému táboru polední klid, který byl nedlouho potom přerušen mužem, ale nebyl to tentýž, kterého jsme předchozí den viděli stát mezi světly poskládanými do tvaru souhvězdí Orion. Měl dlouhý černooranžový oblek, černý klobouk a v ruce držel dalekohled. Prošel naším táborem a bez jediného slova zamířil do kopce za vanou. Vydali jsme se za ním a v jeho šlépějích jsme došli až na vrchol kopce ke srubu. Tam se jal pozorovat oblohu svým dalekohledem a při tom cosi zapisoval a kreslil do dřevěných desek vedle sebe . Všimli jsem si též mapy přibité na stěně srubu, ne které byly vyznačené temné a světlé hvězdy. Nejdříve s námi odmítal komunikovat, bál se, že jsme jeho nepřátelé, ale nakonec nám prozradil, že hvězdy padají z oblohy a dotýkají se země. Stále nás prosil, abychom odešli, protože hrozí, že ho najdou Křižáci. Úporně se snažil přijít na kloub tomu, co se zde děje a protože jsme mu nemohli nijak pomoci, šli jsme pryč.

Odpoledne byla v tajnosti sestavena skupina pěti lidí (obě kronikářky, Vlasta, Pavel P a Lukáš), která dostala za úkol překreslit do naší mapy hvězdy z mapy na stěně srubu. Po sjednaném znamení skupina nenápadně opustila tábor a vydala se příkrou cestou nahoru k cíli, kde se skryla v nedalekém houští. Jejich naděje na úspěch se začala pomalu tenčit až s pohledem na nepřátelsky vypadající postavy pohybující se v okolí Hvězdářovy pozorovatelny.

Byli to Křižáci. Z pod černých plášťů a roušek zakrývajících jim tvář jsme spatřili jen ještě temnější páry očí, zlověstně pozorující okolí. Na prsou jim zářilo souhvězdí Jižního kříže poskládané ze stříbrných hvězd. Jejich počet se nedal přesně určit, slyšeli jsme jenom hrubé mužské hlasy. Obsah rozhovorů, které k nám skrz křoviska doléhaly, nám nebyl příliš jasný. Dozvěděli jsme se však jméno velitele Křižáckých vojsk – Bílý Vlk, a vyslechli mnoho posměchu na účet našeho tábora.

V hlavách se nám zrodil plán: Kluci obejdou kopec z druhé strany a pokusí se křižáky odlákat, holky se mezitím připlíží k mapě a obkreslí rozmístění hvězd – nic těžkého. Zprvu šlo všechno hladce. Po chvíli kronikářky uslyšely křik kluků, vyplížily se tedy ze svého úkrytu. Když se ale dostaly blíže, seznaly, že klukům se podařilo odlákat jen část Křižáků a dva stále obcházejí kolem srubu. Stáhly se a vyčkávaly. Byly však zpozorovány a nastal první kvapný ústup. Naštěstí své pronásledovatele setřásly a opatrně se vracely.

Situace se znovu opakovala, ale při úprku z kopce jim cestu zastoupili další dva Křižáci. Nezbývalo nic jiného, než se rozdělit. Hanka běžela do tábora pro posily a Saša s mapou se obloukem vydala zpět. Vyčkávala přikrčená v březovém háji, když uslyšela vzrušené hlasy. Některé z nich patřily nepřátelům, avšak poznala i hlasy kluků, kteří byli očividně ještě na svobodě, ačkoli ona měla za to, že všichni ostatní ze skupiny padli do zajetí. Loukou se proplazila k mapě a obkreslila většinu bodů, když byla přistižena jedním Křižákem a byla donucena se schovat. Cestou do tábora se opět střetla s nepřáteli, kteří ji sebrali mapu a s pocitem dobře vykonané práce odešli. Vrátila se k opuštěné pozorovatelně, několik bodů si zapamatovala a běžela je zakreslit na velkou táborovou mapu u potoka.

Mezitím byli kluci zahnáni na druhý konec louky, kde začali spřádat další plány: Vlasta předstíral, že se chce vzdát, vyšel do louky, kde se vydával za mrtvého. Pavel a Lukáš se dostali do blízkosti srubu, kde se potkali se Sašou. Mezi kluky a křižáky došlo ke slovní roztržce, při níž se dozvěděli, že služebníci Jižního kříže o zajatce nestojí, a tak se vrátili pro Vlastu, jenž byl nepřáteli pouze prohledán. Sašu už nenašli, proto se všichni pomalu vraceli. Nedaleko tábora se potkali s Hankou a posilami z řad středních kluků. Nebyli si jisti, jakou mocí křižáci disponují, proto se rozhodli stáhnout se do tábora, vyčkat deset minut, zdali se neobjeví Saša a když ne, zahájit velkou záchrannou akci. Ta se však vrátila, zakreslila pouze body znázorňující Oriona, které měli na Hvězdářově mapě černou barvu.

Tma rozprostřela svá černá křídla nad údolím, utichl denní shon, do našich uší pronikla tlumená hudba. Přiházela z louky. Čím více jsme se blížili, tím hlasitější byla. Ozářilo nás jasně modré světlo, proniklo do všech koutů, tak jsme spatřili obrysy postavy v dlouhých splývavých šatech. Když promluvila, její jasný hlas byl doprovázen ozvěnou...

„Buďte pozdraveni! Jsem ta, která po mnoho věků vede kroky poutníků a mé světlo jim ukazuje cestu. Teď však přicházím smyčkou času z vesmírných dálek k vám, abych zjevila poselství, které nesnese odkladu. Zlé myšlenky, pýcha a touha po moci Jižního kříže narušily vesmírnou rovnováhu. Nekonečné prostory jižní oblohy jejímu králi již nestačí. Vyslal tedy své křížové vojsko, aby uchvátilo prostory severu. Jižní kříž zradil své poslání strážce jižní strany. Se svou mocnou armádou překročil vesmírné hranice a udeřil na naše království. Křížové vojsko lstivě se ukrylo ve stínu mléčné dráhy a ze zálohy udeřilo a obranu mých střelců prorazilo. Vedeni proradným a silným Vlkem, který srazil mé nejvěrnější služebníky z oblohy a ti nyní zde na zemi, zbaveni své moci spočívají. Když obrana střelců byla zlomena, křížové vojsko přemohlo mocného Herkula a mocí ohně ho na zem srazilo, kde ho v zajetí drží. Sílu jeho kouzla kouzlem spoutalo, aby nemohl padlá souhvězdí severnímu království navrátit.

Přišla jsem, abych vám tento příběh vyprávěla a varovala vás před mocí Jižního kříže a jeho vojska. Věste, že i moudrý Orion, šlechetná Polární koruna a statečná Velká medvědice na zem byli svrženi a síla jejich souhvězdí byla oslabena. Moudrost vesmírná nás svedla v tuto hodinu pospolu. Já chtěla jsem najít Herkula a rozbít jeho pouta, ale nyní se mohu vrátit do svého království a vám svěřím toto poslání. Od této chvíle nechť má záře chrání vaše území a nepřítel, který jeho hranice překročí, bude na prach spálen.“

Severka se tiše vytratila a s ní i světlo. Nepřišli jsme na nic smysluplného, šli jsme tedy spát. 25.7. - pondělí

Ráno jsme se shodli na tom, že jediná možnost, jak pohnout s naší situací, je najít Hvězdáře. Nikdo z nás však netušil, zda-li se bude nalézat na témž místě, kde jsme jej spatřili naposledy. Dopoledne Koníci připravili hru pro Malé kluky, jejíž trasa vedla poblíž tohoto místa. Mezitím, co Malí kluci plnili zadané úkoly, Koníci vyčkávali schovaní za balíky slámy na okraji Pláně návratu. Když tu z nenadání uslyšeli bušení a výkřiky přicházející ze srubu. Vyčkali příchodu Malých kluků, aby poslali ke srubu smíšenou průzkumnou jednotku. V okolí nebylo stopy po nepřátelích. Proto se po chvíli na místo vydali všichni. Odvážlivci, kteří nahlédli dovnitř škvírami mezi prkny, spatřili zmateného Hvězdáře. Pustili ho tedy na svobodu. Vyprávěl, jak ho přepadli Křižáci, sebrali mu všechny jeho věci – dalekohled, výpočty, mapy, a uvěznili ho. Věděl, že se utábořili v bílém lese a ukázal nám směr. Poprosil nás, abychom mu pomohli získat dalekohled. Výměnou za něj nám přislíbil svěřit tajemství.

Opustili tedy zmateného Hvězdáře, aby zbytek tábora informovali o tom, co se událo. Odpoledne se rozhodlo o dalších plánech. Oddíly velkých se rozdělily do tří skupin, které měly za úkol propátrat několik možných březových hájů. Jedna z nich objevila tábor Křižáků, nevěděli však, kolik jich je. Byl vymyšlen plán: dvě skupiny odlákají pozornost a ta třetí se zmocní hvězdářova dalekohledu. Podařilo se vylákat šest křižáků a třetí skupina úspěšně ukořistila dalekohled a zmizela s ním do lesa nad vanou. Nastal zběsilý úprk na všech frontách. Všichni se shledali v táboře. Večer jsme přemýšleli jak předat dalekohled Hvězdářovi a nakonec jsme se rozhodli zapálit první slavnostní táborový oheň a počkat, zda-li jeho plameny Hvězdáře nepřivolají.

A skutečně se tak stalo. Hvězdář dorazil nedlouho potom, co byl oheň zažehnut. Děkoval, že jsme ho vysvobodili a když se dozvěděl o našem nálezu, chtěl dalekohled hned vidět. Jakmile ho dostal do rukou, začal ho rozebírat a zkoušet. Ke svému velkému zklamání zjistil, že středová čočka je rozbitá. Nabídli jsme mu pomoc. Pravil, že čočku stejně jako celý dalekohled sestrojil jeho dávný přítel, Alchymista. Nepohodli se ale a už léta spolu nemluví. Alchymista přebýval za kopcem u starého pramene. „Nevím, jestli s váma ten starej mrzout bude vůbec mluvit.“, ušklíbl se Hvězdář. Rozhodli jsme se, že to zkusíme. Smluvili jsme si s Hvězdářem znamení, že v případě nouze zakřičí „Za SEVER!“ Tímto pokřikem jsme se s ním rozloučili. 26.7. - úterý

Všichni Střední se dopoledne vydali hledat Alchymistu. Rozhodli se vypravit ke třem možným pramenům: Zahradníkův, Poustevníkův a Zázračný pramen. Cestou od Zázračného pramene potkali dva Křižáky. Ti zvedali paže nad hlavu, jakoby tiše vzývali nějakou modlu. Vtom se ozvala veliká rána a odněkud se vyvalilo množství dýmu, z něhož vystoupila postava v třpytivém hávu s velkým černým křížem na prsou, rouškou a v ruce svírala sekyru. „Nikdo nám nepřekazí naše plány!“, zaburácela. Zamávala sekyrou hrozivě ve vzduchu: „Toto je sekyra ze slunečního prachu a na prach spálí vše, k čemu se přiblížím.“. Křižáci jí říkali Arkana a měli před ní velký respekt.

Střední se stáhli do lesa a vyčkávali dokud nepřátelé neodešli, prý je očekával Bílý Vlk. Pokračovali ve své cestě, až nakonec dorazili k Alchymistovi sídlícímu u Poustevníkova pramene. Vyptával se, kdo jsou, a když mu sdělili účel jejich návštěvy, nejdříve o tom nechtěl ani slyšet, nakonec ale svolil, ne však zadarmo. Slíbil, že nám vyrobí čočky za deset bílých kamenů ozářených Polárčinou mocí. Pro čočku si však mají přijít v noci, kdy tudy snad Arkana neprochází. Vrátili se, aby o tom informovali zbytek tábora. Odpoledne se hrála "Cesta smrti", kde se smíšené skupinky snažily dostat ze zajetí v nebezpečných amazonských pralesích. Nejzákeřnější překážkou zde byl živý krokodýl Márty.

Večer se celý tábor vydal k Alchymistovi, rozdělen na tři skupiny, kameny nalovené odpoledne v potoce nesly však pouze dvě z nich, a to ty, které šly podél řeky. Setkali jsme se v hluboké temnotě nedaleko Alchymistova sídla. Část jeho pracoviště, na kterou jsme dohlédli, byla plná roztodivných baněk a na ohni bublal kotlík. Když překontroloval a převzal všechny kameny, daroval nám zbrusu novou čočku. Snažili jsme se z něj dostat ještě nějaké informace, mnoho jsme se toho však nedozvěděli. Něco důležitého přece jen: Arkana je bytost z jiné galaxie, pravá ruka Bílého Vlka. Nikdy však ji ani její služebníky neviděl v noci. Upozornil nás, že dobře ví o tom, jak Křižáci napadají družiny ve dne, pokud jsou rozdělené. Prý je to specialita Bílého Vlka. Ptali jsme se též na Hvězdáře. Vyprávěl, že se s ním nepohodl jednoho dne, když k němu přišel pro lektvar bystrozrakosti a nechtěl zaplatit. „O neplatiče nemám zájem.“, uzavřel to Alchymista. I s ním jsme si smluvili znamení. Pokud bude v nouzi, vyvěsí z posedu bílý prapor. Poté jsme se tiše vytratili do tábora.

27.7. - středa

Dopoledne jsme se dohodli, že by bylo dobré nějakým způsobem informovat Hvězdáře o čočce, kterou jsme pro něj získali. Koníci napsali vzkaz následujícího znění: „Vážený Hvězdáři, máme pro vás to, na čem jsme se dohodli. Je to u nás dobře ukryté. Nebojte se nás, jsme přátelé“.

Zanechali zprávu u srubu a připojili se ke zbytku tábora, který měl PPO sestávající se vzhledem k vedru převážně z koupání. Odpoledne se konal „Čeřínský drsňák“, kde musely jednotlivé oddíly překonávat nejrůznější zapeklité překážky. Nejoblíbenější se stala škrobová klouzačka. Jak málo stačí k lidské radosti... Poté proběhlo druhé kolo koupání ve Vltavě. Na večerním nástupu se objevil Hvězdář. Děkoval nám za vzkaz a hned jak dostal svou novou čočku do ruky, rozmontoval dalekohled, aby si ji vyzkoušel. „No jo, jako poprvé“, konstatoval. „Zase ukazuje vzhůru nohama, budu si muset znovu zvyknout – je to podvodník.“ Za odměnu nám přislíbil svou starou mapu, jen když ji nalezneme. Okamžitě byl poslán úspěšný průzkum. Když jsme se zeptali na lektvar bystrozrakosti, ušklíbl se a vyjádřil se o něm jako o „Odvaru z pampelišek“. Pochopili jsme, že Hvězdář a Alchymista jen tak znovu přátelé nebudou.

28.7. - čtvrtek

Mapa, kterou nám Hvězdář přenechal byla táž, kterou se před několika dny nepříliš úspěšně snažil překreslit průzkum. Poznali jsme tmavého Oriona a o světlých bodech jsme usoudili, že znázorňují Polární korunu. Rozhodli jsme se rozděleni podle oddílů navštívit temné body, vynechali jsme však ten, na němž jsme nalezli Oriona samotného. Všechny oddíly se střetly s postavami v černých hávech s luky, o nichž jsme se shodli, že jsou Polárčinými Střelci. Každá skupinka dostala od mlčenlivého strážce úkol a po jeho splnění získala malou blyštivou hvězdu. Velcí kluci museli jednoho z nich (Maxe) pomocí kladky vytáhnout do koruny rozložité borovice, kde visela hvězda. Po menších komplikacích to zvládli. Velké holky spatřily na zemi bílé vysypané oběžnice planet a vedle nich dózičky s barevnými písky a stočenými papírky. Papírky obsahovaly jakousi nápovědu ke správného určení planety. Písky nasypaly na oběžnice a připojily k nim ještě lístky se jmény planet, které našly. I ony zvládly svůj úkol – postava jim ukázala ke stromu připevněnou hvězdu.

Střední kluci museli podlézt labyrint z provázku a nesměli se přitom dotknout rolniček na nich zavěšených. Kdyby neuspěli, brána k vysvobození hvězdy by byla uzamčená. Všichni úspěšně prošli a získali hvězdu. Střední holky musely řešit matematický rébus s planetami a měsíci, což splnily bez chyby. Text: Devět planet ve sluneční soustavě jest, teď jde hlavně o tvou čest. Dvanáct měsíců je rok, k výsledku zbývá jeden krok. V textu sečti číslovky lehce a součet přenes do obrazce. Tento součet mají, všechny obrazce tady... Malí kluci dostali pět hádanek a jejich řešení měli nahlas najednou říct. Koníci dostali klubko drátů s navlečenými korálky, které měli vysvobodit. I tato družinka sklidila úspěch. V táboře se sešlo šest hvězd, rozhodli jsme se, že je večer zaneseme Orionovi. Protože se nám při nočních akcích osvědčilo tmavé oblečení, dohodli jsme se na koupi černých trik pro celý tábor. Večer jsme se vydali za Orionem. Stál pouze u jediného plápolajícího ohně, převzal od nás všechny hvězdy – díky naší pomoci mohl opět zářit. Sám by své hvězdy totiž nezískal. Byl vězněn na tomto místě, zbaven své síly a svobody. Přestože jej náš dar nejen rozzářil ale i osvobodil, svolil setrvat stále na svém místě, aby se neprozradil Křižákům. Řekl nám také to nejdůležitější – proč Jižní kříž zahájil válku a vtrhl do severního království. Vše kvůli hvězdnému prachu, který propůjčuje třpyt a jas hvězdám a díky němuž skrze sochu Kentaura získávají Křižáci svou moc. Pravil, že i pro něj by byl hvězdný prach obrovskou pomocí, protože pak by se mohl zjevovat i ve dne. Přislíbili jsme, že budeme dělat, co bude v našich silách. Orion pravil, že když bude potřebovat pomoct, dozvíme se o tom. Kolem už panovala černočerná tma, když jsme se vraceli na území osvíceném modrým světlem. Márty jdoucí úplně vzadu si však všiml podezřelých záblesků ohně poblíž Nalezení šému. Po návratu se tam znovu vrátil s drsným průzkumem. Nenalezli nic moc. Slyšeli však podezřelé zvuky, jako když se obrovský netvor snaží dostat z příliš malé klece. Nedokázali z toho nic vyvodit a tak se vrátili.

29.7. - pátek

Dopoledne nás navštívil kromě vedra též Alchymista. Přišel po proudu potoka zcela nečekaně. Požádal nás o patnáct bílých kamenů a výměnou za to přislíbil, že nám něco vyrobí. Vytratil se stejně nenápadně, jako přišel. Stejně jako Křižáci nosí na prsou Jižní Kříž, tak i my jsme se rozhodli světu ukázat, na které straně stojíme, proto jsme nastříkali na všechny trika kapky SAVA, které pak působily stejně průzračně a nekonečně jako noční obloha. Na prsa jsme si všichni vymalovali žlutě Malou medvědici s jasnou, bílou Severkou. Tím, jak jsme taky štětci vytvářeli souhvězdí, stvrzovali jsme tak příslušnictví Severu. Slunce se na své dráze posunovalo blíž k západu a Koníci poznali, že dozrál čas, aby se vydali k Alchymistovi pro slíbený vynález. Jako dárek mu nesli ještě 15 dalších bílých kamínků. Ty však Alchymista odmítl, protože je nepotřeboval. Nechal kamínky ležet v jejich dlaních, a nakapal na ně čirou zelenou tekutinu. Vysvětlil, že budou neviditelní bojovníkům Jižního kříže, pokud budou mít kameny u sebe. Dostala se nám tak do rukou mocná zbraň.

Rozhodli jsme se vydat k místu, kde předchozí večer slyšel průzkum podivný šramot. V dálce se začala zvedat bouře, když tábor rozdělený na čtyři skupiny vyrazil na průzkum. Zdvihl se jemný vítr a komíhal čtyřmi loučemi, které ozařovali les v místě Nalezení šému. Tiše jsme našlapovali po blízké louce, až jsme se přikradli do houští na kraji lesa, kde jsme spatřili to, o čemž jsme doufali, že je jedinou známkou přítomnosti Jižního kříže zde. Byla to socha Kentaura. Sedíc mezi plápolajícími loučemi zcela klidná a nehybná, svou hrozivostí se téměř vyrovnala celé armádě. Ze tmy se na nás upírali dvě velké nelítostné oči a na kolenou měla socha položeny velké hrubé ruce, které nebýt jen vytesané, rozmačkaly by nás všechny do jednoho.

Márty se obezřetně přiblížil a z plochého kamene pod ním vybral jemný bílý písek, o kterém jsme usoudili, že je to Hvězdný prach. Navzdory našemu dosavadnímu přesvědčení, že náš plán probíhá zcela hladce, se celá situace najednou zvrátila. Vlasy nám rozevlál náhlý poryv ostrého větru a vzápětí se blízko nás ozvalo hlasité praskání větví a někde nepříliš daleko se skácela skupina stromů. Dosud klidná situace se zvrhla v paniku a nastal zběsilý úprk. Uklidnili jsme se až s příchodem na chráněné území a několik z nás bylo schopno ještě po pár dnech přísahat, že na nás Kentaur zlověstně zamrkal.

30.07. - sobota

Nebyli jsme si jisti, zda včerejší bouře nebyla reakcí nepřátel na naší výpravu. Vzpomněli jsme si na Alchymistu, který svými kameny neviditelnosti dokázal, že své umění opravdu ovládá a napadlo nás, zdali by nemohl vyrobit falešný hvězdný prach, který bychom posléze vyměňovali za ten pravý. Proto se za ním vypravili Velké holky a Malí kluci, aby se ho k tomu pokusili přemluvit a opět vzali pro jistotu několik měsíčních kamenů. Blízko jeho laboratoře jsme však zaslechli nezaměnitelné hlasy Křižáků, sesílajících nadávky na Alchymistu, kterého považovali za lupiče hvězdného prachu. Jakmile jejich nadávání utichlo, vydali jsme se pomalu k němu. Ležel u cesty do kempu zcela omráčen, jeho kniha i klobouk se válely bez ladu a skladu vedle něj, a když jsme se kolem něj shromáždili, začal se namáhavě zvedat: „Vodu!“, zasípal. Dali jsme mu napít a jakmile se posilnil, začal nám vysvětlovat, co se stalo. „Zbili mě jak psa“, postěžoval si. „Myslí, že jim kradu hvězdný prach! Víte o tom něco?“ Nezbývalo nám, než přiznat. „To jsme byli my!“, hlesl kdosi unaveně. „Vy? Vy jim kradete hvězdný prach?! Tak to jste mi pěkně zavařili!“, rozčílil se. „Chcete mě připravit o život? Když jim ho nevrátím do půlnoci, zabijí mě!“ Vysvětlili jsme mu tedy náš plán. „Inu, to by se hodilo nám všem. Prach si nadrtím, ale musí mít stejnou barvu. Potřebuju asi tak náruč bodláků, kopřivy, pryskyřník a mateřídoušku. Přineste mi to do laboratoře!“

Vydali jsme se tedy natrhat, co nám Alchymista zadal. S náručemi rostlin jsme stáli u jeho laboratoře, když se rozkřikl: „Všechno mi tu rozbili! I můj experiment! Vůbec se mi nechce vám už pomáhat!“ Chvíli nám trvalo, než jsme ho znovu přemluvili, ale nakonec odevzdaně svolil, neměl na výběr. „Už vás tu ale nechci nikdy vidět! Kdyby přišli na to, že s vámi spolupracuji, zabili by mě okamžitě! Prach vám dám za tři hodiny na posed, ale je to naposled, co vám pomáhám...“ Poděkovali jsme tedy a ploužili se pryč. „Taky vám pěkně děkuju!“

Střední holky se vydaly ve smluvenou hodinu k posedu, aby vyzvedly falešný prach. Když jsme ho pak prohlíželi na nástupu, museli jsme uznat, že i přes svou zarputilost k nám odvedl poctivou práci. Uložili jsme prach na místo, odkud jedním pohledem vidíme Horu osudu, Vodní pány i Rožmberk – pod mapu. Když nad jídelnou vyšly první hvězdy, uvnitř se usadil celý tábor a vysílací práva ČŘ1 byla obnovena. Již v tradičních zprávách jsme se mimo jiné dozvěděli, že naše Oktávka Hippie kára nás náhle opustila zlomena stářím a opotřebovaností:

Zemřela Oktávka do šrotu dána, jen součástky po ní zůstaly. I vyjížděla na louku každičkého rána, by housek jsme se nažrali.

Složila o tom naše skupina Čeřínská špína. Když se spustily na údolí prameny hustého deště, vyslali jsme ke Kentaurovi průzkumnou skupinku, aby vyměnila prach. Louče kolem byly už vyhaslé, všechno proběhlo zcela hladce. A než se náš falešný prach zcela vsákl do toho pravého mokrého, celý tábor včetně průzkumné skupinky už tvrdě spal.

31.7. – neděle

Nad údolím se stále převalovala šedá mračna slibující kdykoliv na nás vychrstnout příval svých slz. Navzdory této nepřízni počasí se celý tábor zúčastnil hry „Ufo“, při které se nám nakonec zdařilo vypudit cizí návštěvníky pryč z naší planety.

Téhož dne nás též navštívil náš přítel a spojenec Hvězdář. Nenesl nám však nikterak dobré zprávy: „Odcházím. Nepřátel je zde mnoho a já zde už nejsem v bezpečí. Jdu za přítelem, který bydlí asi dva měsíce cesty odtud. Má obrovský dalekohled, mé výzkumy tak budou moci pokračovat. Nechám vám zde ten svůj, na cestě by mi jen překážel a vy jej snad lépe využijete.“

Na mapu prý též vyznačil nejjasnější hvězdu Polární koruny, již spadlou část Velké medvědice a místo, kam by v případě naprosté porážky dopadla samotná Polárka. „To by byl naprostý konec, snad k němu nikdy nedojde. Nyní již opravdu musím odejít. Sbohem přátelé. A Za Sever!“

Večer byl na programu kinomat z „Hostince u chlupaté Boženy“, po němž následovala noc, která se pro nemálo lidí z tábora stala více než krušnou.

1.8. – pondělí

Hlavní náplní dnešního dne byla výprava za nejjasnější hvězdou Polární koruny. Stejně jako Orion, i ona byla uvězněna na jednom místě, v borovém lese nad Dračí slují. Nezbývalo jí už mnoho sil – její hvězdný prach jí prý vystačí na 2,5 hodiny... Dali jsme se do urychleného osvobozování zbytku jejího souhvězdí, zatímco malá skupinka (Koníci) šla do tábora pro náš vlastní hvězdný prach. Velcí kluci museli vyřešit rébus a zatlouct do něj správně hřebíky. Velké holky musely seřadit římské číslice od jedné do čtyřiceti jen pomocí šoupání destiček.

„Ten, kdo chce splnit úkol a vysvobodit tím hvězdu, musí části očíslované římskými číslicemi seřadit od nejnižších k nevyšším a chybějící část vyhledat v okruhu padesáti metrů.“ Střední kluci museli dohromady vytvořit pět různých zvířat, přičemž měli určeno, kolika končetinami se smí dotýkat země. „Hvězda jasná, shozená Jižním křížem zlým, chce na nebesa k ostatním družkám svým. Jen ta tři zvířata hvězdu osvobodí, která pět hlav mají a zároveň po čtyřech rukách a po čtyřech nohách chodí...“ Malí kluci dostali za úkol kamenem protrhnout pytel s práškem. Jeden z Koníků měl projít po cestě vyznačené provázkem, avšak nesměl se dotknout země. Ostatní si proto lehli po cestě, aby po nich mohl přejít. Všechny družiny uspěly a získaly hvězdy, které odevzdaly Polární koruně. S radostí je přijala, poděkovala jak za ně, tak za hvězdný prach. Řekla, že jí vydrží na dva dny. S tím jsme se rozloučili. Večer se konal druhý slavnostní oheň, při němž se do oparu z dýmu a jisker zaplétaly tóny kytar a náš zpěv.

2.8. – úterý

Dopoledne se celý tábor zabýval PPO. Odpoledne se konala velká hra „Tajemné město karet“: Smíšené skupiny musely projít vytyčenou trasu a cestou splnit velice neobvyklé a různorodé úkoly (např. jet vestoje na kusu lina a přitom vybarvovat kolečka, vytáčet hlínu na hrnčířském kruhu, či projít vytyčenou trasu s detektorem kovu a vyhnout se minám.). Když slunce dnešního dne zašlo za obzor, rozhodli jsme se pro tento večer zapomenout na velké věci, nechat tělem pronikat rytmus a rozvlnit se až do konečků prstů. Nemohli jsme však nechal naše poslání stranou úplně, bylo třeba vyzvednout další hvězdný prach. Skupina lidí pod vedením Mártyho a Tomka se cestou přes bažinu vydala k soše Kentaura, kde narazila na drobné obtíže v podobě tří Křižáků a Arkany. Naštěstí byli na odchodu, očekával je totiž jejich pán, Bílý Vlk. Skupinka urychleně shrábla kopičku prachu a vydala se zpět.

3.8. – středa

Jak jsme si dobře pamatovali z řeči Polární koruny, její hvězdný prach jí měl dojít za dva dny, což je dnes. Jakmile jsme toto poslání splnili, vydali jsme se obratem za hlavní hvězdou Velké medvědice. Její vězení bylo na louce za silem. Řekla nám, že nikdo z ostatních hvězd na nebi neví, že všichni tři strážci komnaty s hvězdným prachem byli svrženi na zem. Ona jediná si však na rozdíl od Oriona a Polární koruny stihla vzít dostatek hvězdného prachu. Naší jedinou společnou nadějí je Hvězdné světlo, které dá znamení ostatním na nebi. To s sebou strhly poslední dvě hvězdy jejího oje, a nyní je rozděleno mezi šesti jejími zbývajícími hvězdami. Chýlilo se už k odpoledni, a tak jsme se vydali do tábora. Cestou jsme se však museli vyhnout Arkaně a partě Křižáků, kteří již zřejmě pochopili, že nejsme jen někdo, kdo se jim plete do cesty, ale i někdo, kdo jim může zcela zkřížit plány.

Odpoledne zaparkoval uprostřed tábora nástupce naší Oktávky – Smraďoch s ještě nedotknutým bílým nátěrem. Z jeho kufru jsme vyndali spoustu plechovek s Balakrylem, vyfasovali jsme všichni štětce a pustili se do malování. Krom tradičních nápisů, otisků dlaní a cákanců byl na kapotě vytvořen celkem podařený portrét majitele vozu (a zároveň otisk pozadí jednoho z děti - Maxe....).

Poté začala hra „Machi Machi“, která volně přešla v "Banánovník". Večer se pak v jídelně konal již druhý ročník populární soutěže "Čeřínský Vřískal", jako porota zde zasedla Břitvy Špíz, Chlupatá Božena a další. O kulturní vložku se postarala naše kultovní skupina Čeřínská špína s novým členem Morčetem. Zahráli i několik nových hitů – Pan Pískáček, Oktávka a další. Defilující zpěváci byli více či méně zajímaví, ale všichni si jistě zapamatovali Klause, který se kromě zpěváka a duetu přihlásil také do kategorie zpěvačka. Všichni zúčastnění byli nakonec odměněni fanouškovským trikem Čeřínské špíny.

4.8. – čtvrtek

Vzhledem k včerejšímu přepadu Arkanou jsme se na dnešní výpravu rozhodli rozdělit do šesti smíšených skupinek a vydat se na šest hvězd Velké medvědice, kde se všichni opět setkali se záhadnými postavami Střelců v černých kápích, které stály u plápolajících ohňů, do kterých pilně přikládaly, a podle svého zvyku mlčely. Tentokrát jsme všichni dostali stejný úkol, což mu však neubralo na obtížnosti. Bylo třeba zhotovit funkční vozíky, na kterých jsme měli převézt hvězdné světlo Velké medvědici, což naštěstí všechny skupinky po delším či kratším čase pochopily a úspěšně se pak se svými různorodými vozidly setkaly u hlavní hvězdy Velké medvědice. Polovinu z každého ohně jsme jí zanechali a zbytek jsme měli za úkol pilně střežit v táboře a tak se teď nad naším údolím neustále vznáší dým bedlivě udržovaného ohně. Poté, co jsme se opět úspěšně posunuli zase o kus dál v našem příběhu, konala se k večeru krátká hra "Čeřínský dupák", při kterém bylo rozdupáno mnoho heliových balónků a mnoho se jich vzneslo výše a odlétlo kamsi pryč. Večer šel celý tábor předčasně na kutě, jen skupina odvážlivců šla vyzvednout hvězdný prach. Na stáži tam ale stála parta Křižáků, vzývali Kentaura, ale posléze byli odvoláni pryč Arkanou, proto jsme opět uspěli.

5.8. pátek

Seznam rozličných her, které jsme zde prožili, se rozšířil hned dopoledne hrou "Křížovka", při níž smíšené skupiny doplňovaly křížovku, nápovědu bylo nutné hledat v terénu. Po snědení oběda jsme se vydali za Polární korunou odevzdat jí získaný prach. Řekli jsme jí též o hvězdném světle. „Hvězdné světlo? Vy máte Hvězdné světlo?!?“ Zaradovala se poté, co všechen prach vysypala na souhvězdí na své šerpě. „To je naše záchrana!“ Vysvětlila nám, že jen hvězdným světlem můžeme dát znamení Severnímu království, že strážci komnaty s hvězdným prachem byli svrženi. „Musíte na území, kde jste prve nalezli Oriona, rozestavět nebeské světlo do tvaru našich souhvězdí. Jen tak bude znamení předáno ostatním hvězdám a plenění našeho království nepřítelem se zastaví. Nechť tato znamení vzplanou s prvními hvězdami.“

Nelenili jsme a hned blízko Polární koruny jsme začali sbírat dřevo, co se nám do náručí vešlo. U Křížku jsme připravili vše pro splnění úkolu od Polární koruny a vrátili se do tábora zhotovit louče a sníst večeři. Chvíli poté, co slunce zašlo za obzor, sešeřilo se a na obloze zablikaly první hvězdy, naložili jsme nebeské světlo na jeden z podařených vozíků a vrátili se k započaté práci. Sotva jsme dorazili na místo, ze tmy vyšel Orion. Sdělili jsme mu naše plány a on byl velmi potěšen, že se nám podařilo získat hvězdné světlo. Neotáleli jsme už ani minutu a rozžehli připravené ohně, jejichž plamenné jazyky se hned začaly natahovat k nebi. Zároveň jsme spatřili světla, která s naším úkolem rozhodně nesouvisela – šest Křižáků s loučemi blížící se k nám. Orion bez meškání popadl svou pochodeň. Nastala vhodná doba vyzkoušet sílu hvězdného světla. Vyšel vstříc nepřátelům a nejblíže z nich se dal do srdceryvného řevu. Jeho druzi si okamžitě přetáhli roušky přes oči a dali se na ústup. „Za to zaplatíš, Orione!“, ozvalo se ještě, než se nám jejich světla vytratila z oči.

Křižák, který prve křičel, se potácel pryč od svých druhů hnán strašlivou vizí budoucnosti slepce. Tak jsme poznali sílu daru od Velké medvědice. Při návratu na naše území jsme na jeho hranici nalezli v zemi zaraženou louč a v trávě pohozený šat oslepeného křižáka. Byli jsme rádi, že moc královny Polárky zatím neztratila na síle. Poté, co jsme dali znamení nebeské klenbě, se opět vydala malá skupinka pro hvězdný prach. Narazili však na větší počet nepřátel, než který čekali. Křižáci, Arkana a ještě někdo další. Arkanina stejně mocná sestra se smrtícím mečem – Chiméra. Tento průzkum byl tedy odsouzen k neúspěchu.

6.8. – sobota

Křižákův šat se nám jevil jako dobrý prostředek, jak se pokusit nepozorovaně proniknout ke Kentaurovi. Šat si vyzkoušel Malý Burák a byl vybrán jako vhodný adept. Koníci s kameny neviditelnosti byli nejvhodnějším doprovodem, protože v případě nouze mohli nepozorovaně přivolat pomoc. Až ke Kentaurovi se Burák dostal bez problémů. Na místě samém narazil na skupinku Křižáků, kteří jej naštěstí neprohlédli. Ploský kámen u nohou sochy však zel prázdnotou. Křižáci se Buráka ptali, zda-li patří k posilám přicházejícím po řece. Tvrdil, že je jejich průzkum. Oni mu prozradili, že hvězdný prach se objeví až k večeru. A co bylo důležitější: Arkana ani Chiméra zde dnes večer nebudou, jdou naproti Bílému Vlku. Naštěstí naše lest nebyla prohlédnuta, a tak jsme se naštěstí s Burákem opět shledali v táboře.

Celé odpoledne se neslo v duchu odpočinku a příprav na velkou noční akci. Náš plán byl jednoduchý a mírně neotřelý: Tentokrát půjdeme k soše pro prach všichni a jako posměšný vzkaz Křižákům zde zanecháme fotku kopy smějících se dětí s Kentaurem v pozadí. Za necelou hodinu poté jsme před sochou skutečně seděli a šklebili se do objektivu jako apoštolové z Orloje na japonské turisty. Naše představy o tom, jak se Bílý Vlk bude tvářit, až uvidí připomínku naší návštěvy, vzápětí zmařil příchod druhé strany: „Stůjte! Jste obklíčeni!“ V tu ránu jsme byli obestoupeni nejen Křižáky, ale i Arkanou a Chimérou. „Co po nás chcete?!“, zeptal se Márty. Nebyla možnost útěku, museli jsme vyjednávat. „Chci vědět, odkud máte hvězdné světlo.“ Zaburácela Arkana. Po chvíli ticha se opět ozval Márty: „Nu dobrá, hvězdné světlo jsme vzali od Velké medvědice. A teď nás pusť!“ Arkana jej však příliš neposlouchala a dívala se kamsi za jeho záda: „Ha! Vidím přicházet posily od Bílého Vlka.“ „Hurá!!!“ Zaznělo sborem. Naše naděje však neměla šanci úplně vyhasnout, neboť jeden z Křižáků se s výkřikem zhroutil k zemi a za ním se vynořily postavy v kápích. „Žádné posily od Bílého Vlka! Jsem Střelec, vůdce armády Severního království! Odejdi, Arkano! Míří na tebe sedm šípů severu a ty víš, co to znamená!“ Postava nejblíže k nám rozhrnula plášť a stejně tak učinili její druhové a my mohli spatřit splývavý bílý šat, zelenou šerpu a znak souhvězdí Střelce na ní. „A ty, Chiméro, klekni! Klekni, nebo zemřeš!“ Ta potupně poklekla a vůdce Střelců se obrátil na Arkanu: „A teď propusť bojovníky modrého světla“. „Táhněte! Vypadněte!“ Z Arkanina hlasu čišela čirá nenávist. Nepřátelé se rozestoupili a uvolnili nám i Střelcům cestu.

Na louce, nyní již v bezpečí, nám vůdce Střelců sdělil několik podstatných informací: Herkules je kouzlem svázán v nějakém stromě a vysvobodit ho může jen jeho šerpa, která tento strom obejme. Je ukryta pod oním ploským kamenem u Kentaurových nohou. To ona přitahuje hvězdný prach. Dostat se k ní nebude však nijak snadné, neboť Arkana přenesla smrtící moc své sekyry do Kentaurova pohledu. Nakonec jsme Střelcům trochu hvězdného prachu dali a podpořeni tím, že máme tak mocné spojence, jsme se vrátili na chráněné území. Kolikrát už jsme byli tak blízko...

7.8. – neděle

Celý tento den nás provázelo špatné počasí. Dopoledne jsme doháněli zameškané bobříky (PPO) a odpoledne se konal náročný závod "Čeřín Trophy", při níž vyhrál tým "Bezkoníci". Večer pak vysílala naše oblíbená ČR1, kde jsme opět viděli v akci doktorku Quikovou, ve zprávách se dozvěděli, co je nového, a pro nejmenší byl opět připraven večerníček Včelí medvídci.

8.8. – pondělí

Z mnoha plánů, jak obalamutit Kentaurův spalující pohled, se nám nejjistější zdál tento: Zezadu jej oblepíme plachtou a jeho zrak pak ještě zamlžíme velkým množství dýmu v jeho okolí. Ačkoliv s námi Alchymista nechtěl mít nic společného, rozhodli jsme se ho znovu požádat o spolupráci. Dopoledne se za ním vypravili Střední kluci a jako dar s sebou nesli hvězdné světlo. Alchymistu z jeho světa zakroucených baněk vytrhlo až to, když toto světlo vzplálo na jeho pochodni. „Nejste trochu drzí?“, otázal se jich rozčileně. Vysvětlili, že to je hvězdné světlo, které ho před Křižáky ochrání, ne však zadarmo. „Potřebovali bychom vyrobit něco, co hodně čoudí...“ Řekli kluci. Alchymista je požádal, aby se vzdálili, a dal se do práce. Když se vrátili, držel vruce kamínek, ze kterého se po zapálení valila oblaka hustého dýmu. Poté se Střední kluci urychleně vydali do tábora. Nad Vodními pány je napadla skupinka Křižáků pod vedením samotného Bílého Vlka. Oděn byl do červena laděného a zdobeného šatu, na hlavě posazenou hrůzostrašnou vlčí hlavu s vyceněnými tesáky a prázdným pohledem. V řadách kluků zavládla panika, když je všechny začali služebníci Jižního kříže prohledávat. Několik z nich dokonce potupně zbavili šatu, ale dar Alchymisty ani přesto nenašli. Všichni se nakonec šťastně shledali v táboře. Jen co první hvězdy okrášlily večerní nebe, Velké holky a Velcí kluci vyrazili na výpravu za šerpou.

Čtyřčlenná skupinka se ke Kentaurovi přiblížila úvozem, aby mu oči zaslepila plachtou a ostatní se přibližovali Bažinou nesouc hvězdné světlo v kotlíku. Jakmile byl Kentaur zaslepen, vhodili jsme kameny do ohně a vše kolem zahalila hustá náruč dýmu. Damián v plynové masce proběhl až k ploskému kameni u Kentaura a vyzvedl klíč k vysvobození Herkula. A tak jsme měli světle oranžovou šerpu se znamením Herkula a zbýval už jen ten poslední a nejdůležitější krok – osvobodit Herkula samotného. Při zpáteční cestě nepřehledným terénem Bažiny, byla celá naše skupina obklíčena Křižáky: „Kam jdete?“Zakřičel jeden z nich. „Byli jsme se koupat!“Odpověděli jsme. Křižáky jsme vůbec nemohli oblafnout. „Lžete! Co jste dělali u Kentaura! Vraťte nám šerpu!“ Během chvíle drželi několik z nás pod krkem. Informovali jsme je, že pokud nám nevydají naše přátele, šerpu roztrháme. Rozčílení Křižáci je však stále odmítali pustit. „Odveďte je do našeho tábora!“Zavelel jeden z nich. „Tak dobře, máte, co jste chtěli!“Zakřičel Damián a ozvalo se hlasité „rup“. Křižáci zlostně povolili sevření a všichni začali zběsile prchat. „Je snad po nadějích? Bez šerpy Herkula neosvobodíme…“Honilo se nám hlavou...

Brzy se však vše vyjasnilo, neboť s našimi prvními kroky na chráněné území jsme se dozvěděli, že si Damián roztrhal triko. Po na první pohled úspěšné akci jsme však zjistili, že chybí jeden ze zajatců – Katka Hronová. Brzy však přiběhla. „Vlekli mě skoro až ke Kentaurovi.“Řekla. Chtěli po ní nějaké informace, ale naštěstí z ní nic nedostali. Hlavní úkol byl však splněn – šerpa byla bezpečně umístěna na stožár a chráněna světlem Polárky, stejně jako všichni poklidně spící táborníci.

9.8. – úterý

Přesto, že jsme již mohli osvobodit Herkula, bylo potřeba ještě donést další hvězdný prach Polární koruně. S tím však nebyl žádný problém, neboť jsme ráno zjistili, že pod stožárem se ho za noc nahromadila slušná zásoba. Dopoledne se však konala hra, při níž smíšené skupinky obíhaly jednotlivá stanoviště a v táboře pak plnily zadání úkolů, která tam našli. Úkoly byly různé – vyčistit si zuby, obrátit co nejvíc věci naruby či složit písničku o lesním zvířeti. Po tomto odpočinku jsme už opravdu neváhali ani minutu a hned poté, co jsme snědli oběd, vydali jsme se na cestu za Polární korunou. Nejdříve jsme vyslali průzkum – Saša, Burák, Kachna a Max, kteří měli hlídat Úvoz Paní zámků a obhlédnout Vodní pány, zda-li tam nekotví černé lodě. Když celá masa tábora prošla cestu až do úvozu Paní zámků, spatřili jsme pětici Střelců. Ve čtyřech z nich jsme poznali náš průzkum v časové smyčce. Střežil naší cestu až k Polární koruny. Radovala se, že máme šerpu Herkula a poděkovala za hvězdný prach, který jí měl vydržet dva dny. Zeptali jsme se Střelce, zda-li potřebuje hvězdný prach a on odpověděl, že by se jim hodil. Jako místo předání byla dohodnuta křižovatka u blízkého posedu. Vydali jsme se nazpět směrem ke Kentaurovi, protože nás Střelci upozornili, že Bažina i pole nad posedem je plné Křižáků. Vojta se vydal do Bažiny jako průzkum a přiběhl během chvíle: „Je tam plno Křižáků“, řekl. Proto jsme se vydali vzhůru úvozem.

Cestu roubily stonky lískových větví, za námi se uzavírajících v dlouhou chodbu chaotického porostu. Procházeli jsme touto cestou, když se nám za zády ozvalo: „Stůjte!“ Služebník Jižního kříže stál rozkročen na cestě. Posuňte se nahoru. Náš pán chce s vámi vyjednávat! Stál pevně a rozhodně, jako stožár střežící šerpu uprostřed našeho tábora. Kousek jsme se posunuli a pak křižáka Vojta chytl a zavlekl doprostřed naší skupiny. Z houští kolem se vyhrnuli křižáci a Bílý Vlk: „Zabte toho odvážlivce, který se opovážil zajmout jednoho z nás!“Zaburácel. Na to se všichni jeho služebníci začali sápat po Vojtovi a my všichni se snažili zběsile ho uchránit. „Do západu slunce chci zde mít, co mi náleží!“Poručil Bílý Vlk. „Není tvá, vzal jsi ji Herkulovi!“Odporovali jsme. „Do západu slunce chci šerpu! Jinak osmdesát mužů naší armády napadne vaše ležení!“ Vojta pustil Křižáka a ostatní služebníci Jižního kříže nám uvolnili cestu. „Zab ho!“ Sklonil se k jednomu z nich Bílý Vlk a Křižák popadl toho, kterého jsme zajali, a odvlekl ho pryč. Hrozivé hlasy nepřátel doprovázely naše kroky ještě dlouho po tom, co jsme minuli bezvládné tělo zajatého Křižáka, přeběhli přes blízké pole a zmizeli v chráněném území. Někoho napadlo důkladně prozkoumat Hvězdářův dalekohled. Po rozmontování celého přístroje jsme z něj překvapeně vyndali podivný plánek. Když jsme však nad ním déle dumali, dokázali jsme z něj vyčíst přibližnou polohu Herkula. Stýkaly se na něm linie vedoucí od souhvězdí Oriona, Velké medvědice a Polární koruny a nad nimi byla čísla, o kterých jsme usoudili, že jsou to azimuty. Bylo třeba rychle vymyslet, co s naší zdánlivě bezvýchodnou situací dál. Byla vybrána šestičlenná skupinka, která nesla prosbu Střelcům o pomoc, vypsanou ve vzkazu a hvězdný prach. Vzkaz zněl následovně: „Střelci! Potřebujeme vaši pomoc! Dnes po osmé hodině máme Jižnímu kříži vydat šerpu. budou nás očekávat na horním konci úvozové cesty od Kentaura. Pokuste se nám pomoci, jak jen to bude možné. Jinak osmdesát mužů Jižního kříže napadne naše ležení. Spojenci.“

Vše zavalili větvemi a pospíchali pryč. U dolního konce úvozu však na cestu vyběhlo několik Křižáků s Bílým Vlkem. Třem se podařilo utéct, ale Vlasta, Kačmar a Vořech padli do zajetí nepřátel. Jakmile Klára, Hanka a Petr, kteří unikli, přiběhli do tábora, vypravila se na pomoc zajatým početná skupina. Ještě na cestě potkali Vlastu a Vořecha. Vysvlečeni z trik, které vyjadřovaly naši příslušnost. Prošli jsme všechny možné trasy, ale nenašli jsme žádné stopy po Kačmarovi a armádě Jižního kříže. Vrátil se však také nedlouho potom bez trika a se znakem Jižního kříže na zádech. Byl bohužel přinucen políbit meč Bílého Vlka a prozradit, kde je náš vzkaz a prach pro Střelce. Vyslali jsme hlídky do všech stran a zjistili jsme, že u parkoviště se pohybuje Bílý Vlk s Křižáky a posilami v červených hávech. Šli jsme si odpočinout a vyslali jsme průzkum k parkovišti. Ten však objevil jen upomínku na Bílého Vlka – jeho zdobený šátek. Zbývala už jen jedna noc, kterou měl Herkules strávit v prokletí.

10.8. – středa

Nadešel čas zjistit, jestli to co jsme dosud vykonali mělo vůbec smysl. Ještě než tábor dosnídal, vyrazil Ufo na průzkum, nevracel se však po velmi dlouhou dobu a na nás padlo podezření, že je v zajetí nepřátel. Nebyl však čas se po něm dále shánět, neboť Herkulova šerpa nemohla na stožáru viset navěky.

Začali jsme vyrábět klamné figuríny a nahrávat na diktafon různé nadávky a posměšky na účet Křižáků, přičemž jsme popustili uzdu své fantazie.

Byla vybrána osmnáctičlenná skupinka, která Vodní cestou přenesla neživou armádu bojovníků Severu nahoru na louku. V téže době se zbytek tábora přesunul na Cestu růží, kde kryti hradbou stromů mohli bezpečně pozorovat dění na místě, na kterém předchozího dne hlídky spatřily velké množství nepřátel. Jejich počet se od včerejšího dne nikterak nezmenšil, možná spíš naopak. Všude na louce a v březovém háji přecházely početné skupiny černě oděných nepřátel, dokonce několik nám nepříliš známých červených vojáků se zrůdnými černými obličeji. Na okraji lesa hořel oheň a u něj stál sám Bílý Vlk a jeho dva nejmocnější spojenci: hrůzné sestry Arkana a Chiméra.

Nebylo to náhodou, že všichni nejsilnější bojovníci Jižního kříže se společně utábořili tady. Něco hlídali, něco, o čem nechtěli, abychom se k tomu byť jen přiblížili. Nikdo z nás nezapochyboval o tom, že naše měření byla správná. Ten tak pečlivě střežený háj z bílých stromů ukrýval ve svém lůně jeden, v němž se nacházelo Herkulovo vězení. A který přesně to je, to jsme sem přišli zjistit „Dejte kouřem znamení našem posilám!“ „Pane, pane! Nepřátelská armáda na obzoru!“ „Ha! Takže nakonec přišli, chátra jedna! Není jich mnoho, ale je to víc, než jsem čekal...“ Ulevilo se nám. Zdálo se, že Bílý Vlk na naši lest skočí. Slamění panáci a kazetové nahrávky hráli svoji úlohu bezchybně.

„Pojďte, rozprášíme je! Chiméro, Arkano, jděte v čele. Na ně!!“ Bílý Vlk zavelel a všichni Křižáci vykročili směrem k naší klamně útočící jednotce. Teď. Teď přišla naše chvíle. Opustili jsme Cestu růži, kvapně přeběhli přes louku a začali prohledávat březový hájek. Velmi brzy se podařilo objevit to, kvůli čemu jsme přišli. Mezi desítkami bělostných kmenů rostla borovice a do její kůry bylo ozdobnými hřeby vyvedeno souhvězdí Herkula. Uspěli jsme! Nestihli jsme však vyslat několik rychlých poslů pro šerpu, neboť jsme od hlídek obdrželi hlášení, že Bílý Vlk se se svými bojovníky vrací zpět. „Za SEVER!“Vykřikli jsme sborem, posílaje tak Křižákům posměšný vzkaz, který se neminul účinkem. Proto jsme se urychleně stáhli do bezpečí našeho ležení.

Zanedlouho se vrátila i druhá družina, která prý nepřátele ještě trošku poškádlila. Bílý Vlk soptil zuřivostí. Zřejmě nejsme tak neschopní, jak se domníval... Nyní jsme znali přesně místo Herkulova vězení a zbývalo vyřešit, jak se k němu znova dostat. Potřebovali jsme pomoc Střelců, ti však o naší situaci neměli nejmenší tušení, proto se k rozcestí nad Vodními pány opět vydala malá skupinka se vzkazem a hvězdným prachem. Cestou zpět byli napadeni ze zálohy. Vypadalo to, jakoby je nepřítel očekával. Podařilo se jim naštěstí uniknout. Nad táborem se potkali s další družinou, která se vypravila posbírat naše oblečení z klamných figurín. Společně se vrátili do tábora na opožděný oběd.

Odpoledne nás navštívil velitel Střelců a přinesl s sebou zraněného Ufa. Pravil, že Herkula musíme osvobodit a poté poslat pro ostatní souhvězdí, to vše až se sešeří, ale dříve, než vysvitnou první hvězdy. On i jeho muži nám budou nápomocni, jak to jen půjde. Pak opět zmizel a zanechal nás v napjatém očekávání věcí příštích. Když se stíny začaly natahovat, vydali jsme se opět Cestou růží nahoru na louku. Oheň Křižáků zůstával vyhaslý a mezi štíhlými bílými kmeny naše hlídka spatřila jednoho z našich spojenců.

„Rychle přátelé, musíte vyslat posli k ostatním souhvězdím! Čas kvapí...“ Okamžitě se od náš oddělily tři desetičlenné skupinky. Zbytek vytvořil kruhovou obranu kolem Herkulova stromu a rozdělal dva ohně od nebeského světla, které jsme přinesli z tábora v lucerně. Nejmladší z nás jsme shromáždili vprostřed kruhu a svěřili jim šátky plné hvězdného prachu, který jsme vybrali od stožáru. Kvapně se smrákalo, do našich srdcí se vkrádal neklid. Co když vše bylo nakonec zbytečné? Co když se všechno zhroutí proto, že posli se souhvězdími se nevrátí včas? Co když...? Náhle se objevila světla pochodně Střelců strážících Hvězdy. Přišli za minutu dvanáct, ne-li v hodině dvanácté, ale stihli to. Všichni Střelci rozžehli na svých loučích nebeské světlo a utvořili čestnou stráž Hvězdám. Převzali od nás šerpu a na chvíli je pohltila černota – v kopcích se rozlehla rána a všechny nás srazila k zemi.

Z lesa pod námi se ozval zlostný křik nepřátel, který prozrazoval, že už i oni tuší svou porážku. Byli však rázně umlčeni salvou neviditelných severních šípů. Naši pozornost však zaujalo něco úplně jiného. Kolem nás se začala rozvalovat hustá řídká mlha, plazila se trávou a šplhala až ke korunám stromů. Když se řídký opar mírně rozestoupil, stáli jsme v tváří tvář tomu, o jehož vysvobození jsme usilovali se stejnou vytrvalostí, jako nepřátelé o naší zkázu. Herkules byl, stejně jako ostatní Hvězdy, oděn ve splývavý šat, nyní opět i se svou šerpou, nám všem pokynul a poděkoval za záchranu. Pak on, Střelci i souhvězdí vyšli na louku. Naše kroky je následovaly.

Střelci s hlubokou úctou poklekli a my následovali jejich příkladu, neboť jsme spatřili přicházet samotnou královnu Severu, v šatu utkaném tak jemně, jako hvězdy Mléčné dráhy na obloze. I ona nám vyjádřila svůj neskonalý dík a požehnala nám modrým světlem. „Nyní se vrátíme zpět na oblohu a znovu nastavíme vesmírnou rovnováhu.“ Nato se Polárka, její věrní Střelci, všechny padlé hvězdy i mocný Herkules obrátili a vydali se vstříc dalekým vesmírným končinám. A dost možná, že právě v tu chvíli nad našimi hlavami zablikalo tisíce hvězd, když se nám postavy našich přátel začaly pozvolna ztrácet za obzorem za zvuků zvláštní nadpozemské hudby. Ze země se k nebi začaly vznášet jako ohnivé šípy roje zářících jisker a začaly mizet do oněch světů, kde právě začínala veliká bitva. Ještě než nám spánek zatlačil na víčka, spatřili jsme na stožáru zářit jasné modré světlo, které chránilo nejen naše území, ale i naše sny, ve kterých jsme se nespoutaně vznášeli až k nebeské klenbě.

11.8. – čtvrtek

Celý dnešní den se nesl ve znamení odpočinku a všechny bitvy předchozích dnů se odehrávaly znovu a znovu uprostřed tábora. S tím rozdílem, že zde kromě Severu a Jihu bojoval též Východ a Západ...

Večer proběhl namísto tradiční diskotéky Juke-box (jo, jestli se to tak píše :o), vybírat jsme mohli z nepřeberného množství písniček a následně je platit Čerínskými Šušňáky. Když do všech koutů pronikla černočerná tma, byli vedoucí vysláni na trasu vytyčenou velkými, aby dokázali svou odvahu. Čekaly na ně nejrůznější nástrahy od Vřískota přes naříkající děti až po vykopaný hrob. 12.8. – pátek

I dnes už jsme pouze odpočívali. Odpoledne se konala hra pro velké, při které museli oběhnout šest stanovišť a zjistit tajný kód. Vítězná skupinka se za odměnu navečeřela v kempu. Na zbytek čekala teplá polévka.

Zuřivé bitvy propukaly i dnes. Přidal se dokonce Márty, maskuje se lískovou haluzí a volaje: „Jsem mocný Herkules!“

Při večerním nástupu se klukům podařil nový rekord: byl napnut Majk. S naším posledním večerem v údolí vzplál do noci mocný táborový oheň. Proběhlo ocenění všech těch, kteří po celý tábor pilně lovili bobříky, či byli v případě vedoucích odměněni za zásluhy.

13.8 – sobota

Oheň dohořel až za studeného rána, do kterého jsme se probouzeli. Jak jsme balili kufry a spacáky, vymetali stany a uklízeli tábor, pomalu jsme si uvědomovali, že všechno musí jednou skončit, že to, co jsme zde prožili, se stalo jen příběhem, vzpomínkami a dopisy, které jsme posílali domů. Na co si asi vzpomeneme, až uvidíme padat hvězdu? Speciální poděkování:

Bambusovi a Machi za místy velmi nutné uvolnění z běžných táborových povinností, Anče za fyzickou, psychickou a chuťovou podporu. Koníkům za krásné ilustrace a všem účastníkům tábora, kteří měli trpělivost s naším věčným: „A řekni nám, co se tam stalo.“

Hanka Kolářová a Saša Lichá