Ano! Tento nadpis nám všem po uplynulém víkendu říká vše. Každá část našeho těla je propsána námahou, sbírání, řezání, štípání, nakládání, vyprošťování, pálení a úklidu.
Při troše fantazie bych dál v reportáži ani nemusel pokračovat. Vše je zřejmé. Snad jenom pro dokreslení se jednalo o 41 stromů a podle lesáka to obsahovalo tak 45m3. A to je 36000 kg asi tak 4x v rukách. Promiňte mi toto zamyšlení z výpočtu, ale musím pokračovat. To znamená, že 36000 kg jsme zvedli čtyřikrát (144000 kg), bylo nás tam zhruba 30. Takže každý z nás se sehnul a přemístil 4,8tuny dřeva. Sakra! To snad ani není možné.
Ale jak to všechno vlastně začalo. Někdy okolo Vánoc jsem dostal od Šárky zprávu, že spadl jeden strom přímo na jídelnu. Ihned jsem tam s Johanem a Cubou vyrazil. A opravdu. Vestou ke studánce hledíme na vyvrácený strom, jenž putoval na naši střechu a schodiště na půdu. Tenkrát nebylo moc času, jelikož bylo asi tak pár dní do Ježíška, a situaci jsme stabilizovali. Díru ve střeše zavařili a vyrobili jsme nové schody. Pořezali kmen a částečně uklidili. Potom jsme prohlíželi příčinu pádu a trošku nás zamrazilo. Hledíme na kořeny onoho padlého monstra a moc toho nenacházíme. Jsou ohnilé a popraskané.
Ihned po návratu jsme situaci považovali za vážnou a oslovili jsme odbornici, která se tímto problémem zabývá.
S paní byla příznivá dohoda a již dva měsíce po pádu onoho jasanu chodíme po tábořišti a hledíme na vše podezřelé. Paní odklopuje kůru stromů a potvrzuje si její domněnku. Ukazuje nám černé pavučinky a hovoří o plísni, kterou jsou stromu napadené.
Hledíme na ni s otázkou na našich ústech. Co budeme dělat?
Odbornice nás uklidňuje a říká, že ostatní vypadají v pořádku. Ať prý jí dáme nějaký čas, že udělá důkladnou kontrolu a vše nebezpečné označí k pokácení.
Čas znova plyne a telefonát z Liberce říká, že značky ke složení stromů jsou na místě. Avšak doporučuje vše probrat s lesním hospodářem, kterého máme přiděleného.
Děkujeme za zprávu a ihned kontaktujeme správce lesa. Již s ním stojíme na tábořišti a hledíme asi na 38 stromů k porážce. Samotný lesák objevil další tři a my je dooznačili.
Stále na sebe se Sjů hledíme a snažíme se představit si náš plácek bez těchto stromů. Není ale vyhnutí. Bezpečnost je důležitá, a tak se s tím pomalu smiřujeme. Vše říkáme naší partě a snažíme se vymyslet postup prací.
Již v minulosti jsme se potýkali s kácením po kůrovci a všichni si to pamatují. Byla to velká dřina.
Jsme však připravení a odhodlaní. Bojíme se však o naše přístřešky, ze kterých by pád z kácení mohl udělat třísky.
Oslovujeme tedy profíka a ten již s námi obhlíží označené stromy. Náhle promluvil a říkal: „To půjde.“ Spadl nám kámen ze srdce a za nedlouho již hledíme na monstra, jež se kácejí řízeně k zemi. Je to smutný pohled, avšak toto střídá nadšení, že netrefil nějakou naši boudu. Je to skutečný profík a za den to dal všechno a to se skóre 41:0.
V tento čas je na tábořiště smutný pohled. Je smutný, ale čím smutněji to vypadá, tím větší nadšení u nás koluje k uklizení tohoto nepěkného místa.
Stále si to promýšlíme a hledáme řešení, jak z toho ven.
Nemůžeme přece použít žádnou velkou mechanizaci, jelikož bychom zlikvidovali cesty, jež jsme v potu tváře minulých roků vybudovali. Je rozhodnuto! Jsme slabí, ale je nás mnoho. Naší zbraní je jediné. Vše nařezat, a to co neuneseme, rozštípat. Potom lidským řetězem dostat na auta a odvést.
A již začaly výpočty. Kolik pil. Kolik štípaček? Jaká auta a kde zapálit větve a další nepořádek.
Tyto úvahy nám dávají i výsledky a je velmi pravděpodobné, že to nestihneme. Dáváme tomu další brigádu za měsíc. Ta je třídenní a tehdy by se to mohlo podařit.
Naše zamyšlení jsme ukončili výsledkem a ihned jednáme. Já beru Tranzita s vlekem a na onen vozík se Sjů vyrábíme sajtny. Johan shání sklápěčku a půjčuje svůj velkej vlek za Karlíkovo auto. Ještě nám prý přijede pomoc děda od Brita a Chrise a bude mít rovněž vlek. Karlík posiluje Johanovu elektrocentrálu ještě jednou z půjčovny a štípačky bereme dvě.
Potom děláme lehký výpočet, kolik vlastně budeme mít benzínových pil. Shodujeme se na přibližném čísle sedm. To bude stačit. Přemýšlíme, jak tomu ještě pomoci. Je rozhodnuto! Jedeme v pátek ráno, a ještě bereme pět rudlů, abychom mohli mega špalky převážet ke štípačkám.
Dnes to tedy opravdu přišlo. Je pátek ráno a já mám spicha se Sjů a Mišpulí. Z Peček odjíždí s vlekem a centrálou Karlík společně s tchánem.
Všichni ti, kteří se mohli uvolnit v práci, přijíždí s Cubou. Johan Bere sklápěčku s Klárou a v tento čas veškerá technika jede do Sedla. Víme všichni, že bude strašlivě záležet na počasí. Ano! Proto nás cestou trošku děsí zapnuté stěrače, které uklízí sněhové vločky. Voláme si cestou navzájem a ihned mapujeme Karlika první otázkou: „Jak tam je?“. Ten nás uklidňuje, že pohoda a sucho.
Spěcháme a již sjíždíme s našimi soupravami na louku. Po očku koukáme na tu spoušť za potokem. Nezdržujeme se však. Odemykáme odhazujeme hygieňák, dáváme z nájezdů provizorní lávky, rozmísťujeme štípačky a taháme kabely k centrálám. Vše je připraveno a právě přijíždí se svou posádkou Majkl. Pomalu se vítáme a v naší připravenosti je zřejmé, že vlastně můžeme začít.
Se slovy „Dřevu zdar!“ jsme se chopili nářadí.
To jsme však nevěděli, že za malý okamžik se zjeví zázrak.
Mlčky hledíme na přicházející Klárku, ta jela sklápěčkou s Johanem. Aha je to v hajzlu. Johan nepodjel pod bránou. Klára nás však vyvádí z omylu a ujišťuje všechny, že se tam vejde, jen ještě prořezává na hnuté větve. Pak jsme to opravdu spatřili. Sklápěčka vjíždí na táborovou louku. Jásáme! To nám pomůže.
Pily vrčí a štípačky vše odlehčují na nositelné. Mišpule s Hankou pálí větve a vše jde podle plánu. U štípaček se nám vrší hromady a já dostal nápad. Pokusím se projet tranzitem přes můstek kol nebe. Možná to vyjde. Vždyť v minulosti jsem tam zacouval lvekem. Vím, bylo o jeden metr kratší, ale za pokus nic nedám.
No nebudu vás napínat. Cuba ukazuje a opravdu jsem zacouval až k obrovské hromadě. Hned plníme korbu. Je sucho snad to vyvezeme. Pořád samé otázky. Štípáme, řežeme a já už jedu. Vše v pohodě, jedu tedy na táborovou louku a ještě připínám vlek. Živým řetězem přes potok jej plníme a zbývá poslední otazník. „Vyjede to ten kopec do zatáčky?“ plnej a jedem. Pod branou trošku tranzitek zasténal ale ihned chytil druhý dech. Již parkuji v zatáčce a jsem plně naloženej.
V údolí dole všechno vrčí, hoří a koláče se válí ke štípačkám. Náhle hledím na Johana, jak neohroženě couvá s náklaďákem na stejné místo, kde jsem byl k nakládce já. Držíme si palce. Zmáknul to! Jásáme a hned jej plníme. Přes potok řetězem do mega vleku a Karlíkovi do auta. Tempo je opravdu smrtící. V tento čas přijíždí ostatní a ihned se přidávají.
Pomalu se šeří a ještě plníme přívěs tchánovi. Pomalu vypínáme centrály a za tmy se šineme do boudy. Já se rozhlížím po tábořišti a nevěřím svým očím. Je osm večer. Začali jsme ve dvě. Zmizelo sedm stromů a veškerá auta jsou připravená k odvozu v zatáčce. Pomalu se šinu do srubu a hledím na bezvadnou náladu. Sjů již dělá to její speciální kafe a frky létají vzduchem. Náhle děláme ticho a nadšeně hovořím o velkém úspěchu dnešního odpoledne. Zároveň ale hovořím, že je to sedm stromů. Ještě nás jich čeká třicet čtyři. Je mi v duchu jasné, že to nemůžeme za tento víkend zvládnout. Stanovujeme začátek zítřejších prací na osmou hodinu.
Teď se srubem rozlinul klid a pohoda. Každý něco někomu vyprávěl a bylo to velmi zajímavé. Náhle však zase ticho a hledím na Roldu jak stojí v pravém středu a žádá všechny o klid. Zpozorním a posadím se. I na ostatních je zřetelný neklid ze spatřeného. V tichosti mu všichni držíme palce a doufáme, že uslyšíme tolik očekávané. Rolda opravdu hovoří o jeho nešťastné řeči po táboře. Mluví a my víme, že je stále náš. Je nám pěkně. Děkujeme. Myslím, že si to zasloužíme a Rolda po těch letech také. Srub začal zase hučet a jedna historka střídala druhou. Bylo příjemné slyšet od našich bývalých dětí vzpomínky, jenž jsme kdysi připravovali. Pomalu koukám na hodinky a poloprázdný srub. Sakra! Rychle do postele. Ráno přeci pokračujeme.
Již je však po snídani a je rychlé rozdělení do různých part nosičů, řezačů, štípačů a jezdců. Bylo moc pěkné, když do údolí začali scházet všichni, i ti, kdo nám přijeli pomoci. Citem vytušili, že je toho moc a sami řekli „My tam budeme taky“. Ihned se něčeho chopili a mlčky pomáhali.
Hledím na všechny, jak s mravenčí pílí na kraji svých sil vše nosí a přemisťují. Ještě zamyšlen jsem se otočil na tábořiště a v duchu jsem si říkal „To s tím táborem, to byl dobrý nápad“. Už ale s řidiči stoupáme ke svým strojům a dříví odvážíme Karlíkovi. V tento čas nedokážu pět hodin nic popsat kromě silnice a vykládky. Když jsem se však navrátil, nestačil jsem zírat. Dobrá polovina všeho byla již za námi.
Náhle mi do ruky přistál ešus s obědem, který udělala Klárka s Martinou, a já to hltám. Je přeci zřejmé, že znova musíme couvat k hromadám. Vše v údolí vrčí a mraveniště lidí je v pohybu. Ohně hoří a štípači spírají nekonečné špalky tam nahoru k rozpůlení. Zanecháváme mraveniště a znova odjíždíme se soupravami. Vracíme se za úplné tmy.
Vstupujeme do srubu a všichni hlásí, že je nařezáno a naštípáno. No! Tomu nemůžu věřit. Je ale tma a nedokážu jít na kontrolu. Tleskám. To není možné, vždyť přeci jsme na to měli ještě další tři dny. Pořád se s touto informací nedokážu ztotožnit. Hledím však na všechny a jejich únava mě přesvědčuje. Jsou to borci. Opravdový borci. Oni to fakt dokázali.
Zítřejší budíček jsme posunuli a pracovat se začínalo až v devět. Znova nakládka, odvozy dřeva, úklid, přestěhování klád pana Cikánka a závěrečný úklid. Všichni na hraně svých sil všechno dokázali. Opravdu jsme pořezali čtyřicet jedna stromů. Vše rozštípali a tábořiště uklidili. Pomalu nakládáme techniku a vše zamykáme. Ještě cesta a vykládka. Hledím na tábořiště, jak září čistotou. Vše je připravené na další tábor. Pořád si říkám „ Oni to opravdu dokázali“. Smekám před všema klobouk. Jste dobří! Opravdu dobří. Děkuji.
„Dřevu zdar!“
Márty
