Letní tábor

  pořádá občanské sdružení KOLT - E-PŘIHLÁŠKA

NULŤÁK - NENULŤÁK 2017

Zdravím všechny čtenáře. Ještě před popsáním prožitého mi prosím promiňte. Musím vše ještě jednou představit. Představit Nulťák – Nenulťák 2017. Měl jsem za to, že v reportáži na tuto akci bystrý čtenář odhalil naše pocity. O samotném víkendu jsem ale pochopil, že jsem použil mnoho tajemna a ironie až k nepochopitelnému.

   Tak tedy z minulosti víme, že Nulťáky měly vždy nějaký řád a pevný program jenž jsme budovali. Nevím sice proč to tak je, ale mohu konstatovat pouze fakta přítomnosti „nové doby“. Ihned vše vysvětlím. Dříve bylo vždy jasné, že pokud se řekne a potvrdí účast na nějaké akci nebo srazu je zřejmé že s tím souhlasíte a účastníte se. V „době opačné“ jak naší současnost rád nazívám, fungují asi pravidla jiná.

 

  1. Do posledka jim neřeknu jestli jedu nebo ne
  2. Když to potvrdím tak to záhy musím zpochybnit minimálně „možná když…“
  3. Čas příchodu vůbec neřeším (aby mě to nijak nesvazovalo

To už stačí, dalších 20 bodů si můžete vymyslet sami. Ale musel jsem zásadní tři body „doby opačné“ zviditelnit, aby jste si uvědomili návaznost na naše úvahy.

  1. Kolik jich bude? (nevíme, nemůžete tudíž připravit žádný program)
  2. V kolik přijedou a jaké množství nakoupit k vaření a přípravě večeře? (Dobrá hospodyně by se mohla uskákat přes všechny ploty a potom by jí hráblo)
  3. Budou nějaké oddíly – hlohy, kluci? Kolik je dětí? (bez těchto údajů by to nesestavil ani Jarda Foglar)

   Vidíte! „Doba opačná“ nám nedává moc možností. Sedíme tedy a přemítáme, zda na základě těchto faktů-nefaktů dokážeme vůbec něco připravit. Nevíme. Dokonce jsou slyšet hlasy „tak to zrušme“. To je nám ale líto. Náhle zazněl ten nejrozumnější hlas a říká „Pojeďme! Užijeme si to a když se někdo přidá z dětí a dospělých bude to fajn“. Je rozhodnuto Nulťák bude a těšíme se. Na stavbě tábora zvažujeme téma. Všichni si děláme legraci u naší truhlářské party, kterou přezdíváme „chráněná dílna“. Já říkám v zamyšlení nad „dobou opačnou“ „všichni jsme vlastně účastníci chráněné dílny. Pokud nedokážeme říct, jak to bude, v kolik přijedeme a v kolika lidech. To ještě do nějakého termínu před samotnou akcí.

   Ano! To je to místo v mém zamyšlení když začínám psát na Nulťák. Ihned po přečtení se připojuje vtipnýma komentářema spousta lidí a já vidím, že téma Nulťáku – nunulťáku je na světě.

   Je čtvrtek a my stále nevíme kolik vás bude. Nenecháme se ale vykolejit. Nakupujeme se Sjů bílé pláště (léčebna přeci potřebudeme ošetřovatele) a dále nějaké odhadované množství jídla pro 15-40 osob. V pátek (když někteří z vás již 4x změnili své rozhodnutí o příjezdu) se číslo ustáluje okolo čtyřiceti osob. (sláva nebudeme muset třetinu nákoupeného vyhodit). Avšak je zřejmé, že toto si již zasluhuje nějakou legraci a hru. Pokud bychom toto číslo věděli již v pondělí všichni bychom měli čas se na vše v klidu připravit. Reagujeme alle na současnost a máme řádově 2 h než bedeme muset odjet do Sedla vše odemknout, natáhnout vodu, elektriku, stáhnout a oživit auta, připravit vše na nocleh, aby jste přišli do hotové ošetřovny. 2 hodiny jsou málo. Děláme ale vše abychom měly desky s nápisy jednotlivých budov, namíchanou pračku, naložené veškeré krámy, které jsou potřeb. Teče z nás pot. Pořád si opakujeme „proč sakra nedokážou napsat dřív“.

Vše se daří a na táboře již přiděláváme nápisy, měrku na stožár a vaří se polévka. „Jdou! Támhle jsou“ ozývá se výkřik a natažená ruka Sjů míří na postavy v lese. Já a Karlík odhazujeme z rukou nářadí a sápeme se po bílých pláštích, abychom udělali vstupní prohlídku u stožáru. Sjů vše ubytovává a pátečním večerem se nám plní naše léčebna. Večer se celá chráněnka soustřeďuje v klubovně, pračka se točí a voní káva dlouho do rána.

    Po spánku zaznívá pod tóny zvonu nový povel „příprava na budíček“ (pro ty co nepochopili, je budíček jediný nástup na který se nehlásí příprava). Ale co. Jsme přeci blázni v jejich léčebně. Pomalu vstáváme a snídáme. Krátce po tomto si prosvištíme různé druhy nemocí a jdeme na to. Všichni pacienti se přesouvají za krásného počasí na volejbalové hřiště.  Na jeho vrcholu stojí samozřejmě sanitka s pračkou první pomoci. Začínáme mačem v přehazované nejmladších účastníků a jsou zvoleni trenéři týmů i hlavní rozhodčí. Vše komentuje moderátor ze střechy sanitky a sázková kancelář opodál uzavírá své sázky na cokoli. Děti hrají a dospělí užívají prohry i výhry vsazeného. Teď se karta obrací a staří jsou na kurt. Děti sází a mač vrcholí (Z moderátorského místa mi dovolte poznámku. Jsem skutečně rád, že si nikdo neublížil. Nevím, jak bych jej s naší sanitkou ošetřil. Pračka je sice divotvorná, ale neumí vše). Turnaj končí obědem a přichází polední klid. V tento okamžik se veškerý výchovný personál schází k poradě a dumá, co uděláme po spánku pacientů. Johan má v záloze pěkná místa, které by rád všem ukázal. „Ale co? Vycházka. Ne!“ Jsme přeci na táboře, to musí mít příběh a napětí. Stále dumáme a rekapitulujeme. Máme pláště, dva sanitní vozy., mapu s místy. Trvá to nějakou chvíli, ale je na světě hra pro dvě skupiny. „Dobrý! Jdeme na ně“

   Na nástupu kolegium ošetřovatelů v pláštích vše představí. Blázni jsou rozděleni na dva pomyslné pokoje a putují po mapě, která jim ukazuje směr ke dvoum místům v okolí. Berou vše potřebné a odchází z tábora. Na nohou nají nalepená osobní čísla jejich identity. Vtip je v tom, že druhý pokoj, pokud je přečte, získává bod. Pokud však uvaří předané vajíčko na tvrdo, vše se násobí 2x. Před odchodem obou pokojů z tábora jsou informováni o zvláštním testu jenž obdržel hlavní vychovatel z ministerstva zdravotnictví. Tábor a jeho léčebna byla tímto nominována průzkumem co dělat, když uprchnou pacienti. Tato situace je tomuto velmi příhodná a záhy po odchodu pacientů vyjíždí dvě sanitky s ošetřovateli na lov uprchlíků. Sanitky projíždějí lesem a na jejich korbách svítí bílé pláště ošetřovatelů. Pacienti putují k cílům a pokouší se spatřit čísla dalšího pokoje a ukrýt své. Krčí se před průjezdem záchranného vozu a vaří vejce. Z pohledu řidiče sanitky to bylo značně legrační. Projíždíme lesem, ze kterého kouká spousta zadků z kapradí. Stavíme a lovíme uprchlíky. Pacienty  záhy nakládáme a odvážíme cca 1 km od jejich pokoje. Tam je vysazujeme a necháváme dalšímu jejich působení. Je ještě čas. Musí být v táboře do 21.00 hodin. To je konec hry. Vše vychází. Pokoje bojují proti sobě, jdou trasu dle mapy a třesou se hrůzou, aby nepotkali bílý plášť. Obě sanitky se vrací ve 20.30 na základnu a netrpělivě čekáme na hráče obou pokojů. 20.45 stále nic. Náhle spatřujeme první pokoj jak přibíhá ke klubovně. Stihli to! Jsou spočítány body a všichni hledí na horizont lesa, zda druhý pokoj splní herní limit do 21.00 hodin. Ano! Již přibíhají. Trochu ve mně zatrnulo a již jsme přešel na vteřinovku mého počítadla. Opravdu. Poslední z pokoje přiběhl 8 vteřin před koncem. I druhý tým je bodován a společně přecházíme k ohni, kde k večeři opékáme buřty.

   Klubovna večerem zase burácí. Kytary rozeznívají vše a Šárka s Michalem přináší nespočet pochutin. Spousty lidí navštěvuje místní lázně a orosená pračka vydává své bohatství. V neděli jsou vylosováni nový ošetřovatelé a pláště mění osoby. Staří ošetřovatelé jsou ihned trestáni a kopou odpadové jámy. Po tomto je poslední nástup a pomalu se rozcházíme k domovům.

   Byl to pěkný víkend. Jelikož jsme vlastně do pátku nevěděli nic, byl překvapením i pro nás. Jen vás prosíme. Vykašlete se na „dobu opačnou“. Napište včas, že přijedete a nebo ne a kolik vás bude. Jen tak se dokážeme na vše připravit a bude nás to o mnoho víc bavit.

Děkujeme za pěkný Nulťák – Nenulťák za všechny

Márty        

alt

 alt

 alt

 alt

 alt

 alt

 alt

 alt

 

 alt

 alt

alt 

  alt        

 alt

 alt

 alt

 alt

 alt