Avšak!
Vedle pozorovatelny stála olše. Ne sice moc urostlá, ale stála. Fotr na to kouká a říká: "Márty, měli jsme návštěvu." Otáčím se na místo, kam směřuje jeho pohled a nic jiného, než "TAKYTÁBORNÍCI" mi při pohledu na vandalsky pokácený strom nemohlo projít hlavou. Já vím, není to běžný výraz, tento výraz mám naučený z knih a vyprávění Jaroslava Foglara, který tímto obratem vyjadřoval skutečnost, že jsou mezi námi ti, co nemají úctu k přírodě, neuctívají dovadnost a táboření.
Někdo pomocí sekery odsekal, vlastně spíše odboural, olši asi tak metr od země (asi se nechtěl moc ohýbat). On ji k ničemu nepotřeboval, nebyla mu zima, aby se s ní potřeboval ohřát, nepotřeboval si nic uvařit a ani si nepotřeboval udělat přístřešek pro přenocování.
Jemu prostě jen stačilo, že jí pokácel a ona spadla. A ani nedokázal řídit její pád a zaklestila se mezi další stromy.
TAKYTÁBORNÍKU - sice namítneš: "vždyť Vy jste těch stromů pokáceli "mnohem víc, než já..."
Ano, to je pravda, ale potřebovali jsme to proto, aby mohlo slunce na naší louku. Proto, aby vysychala. Dříví jsme dali do chodníčků, abychom v době dešťů nechodili v bahně a větve jsme nechali uschnout, abychom přes tábor měli suché dříví na vaření. Vše jsme uklidili a ještě budeme vyřezávat pařezy, aby se louka dala sekat.
Já vím, jsem asi moc kritický a třeba ani nechápeš, o čem píšu.
Ale pokud chceš pochopit, co znamená v našem znaku Lesní moudrosti, jsem připravený - zavolej. Neříkej, že jsi to ty s tím poraženým stromem, pojeď jen prostě s náma a když se Ti to bude líbit a vše pochopíš, uvidíš, že jednou přijdeš a sám řekneš: "To s tím stromem, to jsem byl já."
Tak zatím ahoj,
Márty
