Letní tábor

  pořádá občanské sdružení KOLT - E-PŘIHLÁŠKA

Zvláštní vlak

Vím, že jsme v kategorii Reportáže z akcí. Pro někoho možná bude tato reportáž věc, která sem vůbec nepatří a bude se ptát, co to tady vlastně dělá. Ti ostatní po přečtení pochopí, že tento text je ten nejhlavnější, který v této rubrice může být. Za mojí osobu říkám: „To je ta největší reportáž z akce zvané ŽIVOT.“ 

 


ZVLÁŠTNÍ VLAK


Já vím, je to divný nadpis. Je divný příměr. Nevím, jak se to jmenuje. Když se jedná o přirovnání zvířátek za lidi, je to bajka, ale přirovnání lidí k vlakům, nádražím, průvodčím a cestujícím, tak to opravdu nevím, jak pojmenovat. Jenom vím, že to tak je, a nic s tím nedokážeme udělat.

Kdysi dávno jeden z nás, říkejme mu Mašinfýra, četl mnoho příběhů o tom, jak vlaky vozí lidi do dálek, až za hranice jejich obzorů. Všichni tito cestující byli šťastni, opojeni dálkou a rychlostí. Všem se to líbilo. I náš Mašinfýra se mnohokrát vozil v tomto vlaku. Při jedné z těchto jízd, které se vypravovaly jen jednou za rok v létě, se potkal se spoustou dobrých lidí a vždy si jízdu náramně užili. To jim stačilo k tomu, aby byli plni zážitků, legrace a vzpomínek z krásné jízdy po celou tu dlouhou dobu, než pojede další léto zase jejich vlak.

Jaké bylo však zděšení, když se dozvěděli, že tento vlak sice pojede, ale už nebude mít takovou rychlost, která byla při jízdě tak opojná. Ptali se: „Proč?“ Nikdo jim neodpovídal. Lokomotiva, která dávala sílu celé soupravě, byla na uhlí. Všichni si kladli otázku: „Máme dost paliva?“, „Nechybí na jízdu voda v kotli?“, „Je něco rozbité?“, „Je potřeba něco promazat?“

Nikdo nám neodpovídal. V jejich hlasu byla cítit nejistota, nezájem a ještě něco, co nedokáži pojmenovat. Avšak jedinou jistotu náš Mašinfýra z těchto odpovědí získal. Zklamaně přichází k cestujícím z jeho kupé a říká: „Nevím sice proč, ale tímto vlakem už nikdy nepojedeme tak rychle, nemůžou nám za jízdy vlát vlasy, nebudeme mávat dalším vlakům a asi už nikdy neuslyšíme potlesk při dojezdu na nádraží, které si vždy zasloužil jen rychlý vlak.“

Potom se zklamaně rozešli.

Mašinfýra byl smutný, četl zase staré knihy o mašinách, vlacích, rychlosti a cestujících.

Každé ráno se vzbudil s otázkou: „PROČ?“ Až jednou. Ráno řekl: „To přece zase musíme prožít. Já přece nemůžu vyprávět příběhy, jaké to bylo krásné, opojivé a byla to právě myšlenka z rychlé jízdy, která ho ovlivnila na celý život.

Byl sice mladý, nezkušený, ale odhodlaný. Pochopil to, co při položených otázkách zkušeným strojvedoucím dříve nerozuměl. Odpustil jim, že se nemůže vozit rychle v jejich vlaku. Nebylo to uhlí, co chybělo. Vody do kotle také bylo dost. A mašina byla promazána.

Byla to posádka. Ta byla unavená, akorát o tom nechtěla mluvit.

Už se jich na to nikdy nezeptal a do dnes na ně pohlíží s úctou a velkým obdivem, že měl tu čest je tak rychle v jejich vlaku.

A co jeho spolucestující? Toto jim přeci nemůžu říci. To se prostě jen musí okusit. Rychlost a opojení z ní se přeci nedá vysvětlit. Je jen jedna možnost. Domluvil se na nádraží a kousek po kousku začal stavět novou mašinu. Jeho jediná síla byla v tom, že nezačal od kol, od kotle, od kabiny, ale od honosného znaku, v kterém byly schovány veškeré jeho vzpomínky z překrásné jízdy. Tato vlajka byla ztělesněním veškerého dobrého, co v minulu prožil. Ihned tuto zprávu řekl jeho spolucestujícím z dob rychlosti. Takřka všichni byli ohromeni novou myšlenkou, znova rozjet mašinu s vozem závratnou rychlostí a prolomit hořkost toho, že poslední vlak už ze své stanice nemohl odjet.

Všichni se dali do práce a mlčky nosili a sestavovali hromadu dílů, z kterých se po velké dřině stala lokomotiva.

Mašinfýra pochopil, on by to sám nikdy nemohl sestavit. Ale jeho síla byla ta, že začal. Jeho velkou ctí bylo to, že mohl ozdobit honosnou uniformu všech těch, co mašinu postavili, znakem, který se čnil jako světlo na začátku kolte. Lokomotiva byla hotová. Mašinfýra za ní připřáhl vagón a v jízdním řádu se objevil další spoj.

Uhlí je naloženo?
Máme dost vody?
Jsou zde všichni?
Je vše promazáno?

To byly výkřiky, které se ozývaly z kabiny. Pak se rozlehlo velké ticho. Nebylo to ticho strachu, ticho z obavy z něčeho nového, ticho, které zvěstovalo nejistotu. Bylo to krásné ticho, které říkalo děkujeme, a s Vaší vlajkou na našem vlaku se zase rozjedeme do dálek, aby ji spatřili i ostatní.

„Tak jedem,“ řekl Mašinfýra, když uviděl zvedlou návěst, kterou podpírali spousty lidí, jejichž tváře jsme vídali v našem (v jejich starém vlaku). Všichni mávali a nám tekly slzy z očí.

Při tomto zážitku jsme si ani neuvědomovali, že skutečně odjíždíme do nyvých krajin a zatím vše, co jsme sestavili, funguje.

Všichni, kdo nosili znak našeho vlaku, mlčeli a srdcem se jim začínal rozlévat pocit, který žádná slova nepotřeboval. Tuto chvíli prolomil Mašinfýra slovy: „Co cestující, jak se jim to líbí?“ Než se průvodčí stačil vrátit s odpovědí na tuto otázku, padla druhá: „Jak dokážeme jet rychle?“ Mašinfýra odpověděl: „Tak to zkusíme.“ Vzal lopatu a naložil do kotle. Mašina zahučela, protočila se kola a začala zrychlovat. Nic neříkal a odešel do kabiny. Ostatní věděli, že pokud se do kotle naloží a máme dost uhlí a vody, tak jen zrychlujeme.

Lišácky na sebe mrkli a kotel ještě doložili. Dolili vodu, zkontrolovali promazání. Lokomotiva zase začala zrychlovat. Veškerá obsluha se radovala, Mašinfýru nikdo neviděl, byl pořád v kabině. Vlak jel zase rychleji. V tuto chvíli přicházi průvodčí s odpovědí na položenou otázku: „Cestující jsou spokojeni a zároveň překvapeni z rychlosti.“ Jak toto dořekl, zvedl se poslední mazač, vzal lopatu a ještě přihodil do kotle. Jak odložil loptu, sedl si mezi ostatní a řekl: „Jsem rád, že tady můžu jet s Vámi.“ Mašinfýru pořád nikdo neviděl. Mazač přihodil další dvě lopaty a mlčky odešel zkontrolovat olejničky. Průvodčí chytil opřenou lopatu a zase přiložil do kotle. Potom se šel zeptat cestujících, jestli jim něco nechybí. Vlak zase zrychlil. Všichni pochopili, že síla a rychlost tohoto vlaku je rozložena na nás všech. Jeden člověk nikdy nedokáže topit, kontrolovat vodu, mazat a starat se o cestující. Opojeni z rychlosti, jak šli kolem kotle, tak vždy ještě přiložili.

Když se vrátil ze své obchůzky průvodčí zpět na mašinu, říká: „Pasažéři křičí radostí, tak rychle snad nikdy nejeli.

Teď přichází Mašinfýra se slzami v očích, byly to slzy štěstí a říká: „Dokázali jsme to. Jedeme tak rychle, jako jsme kdysi jezdívali. A to je Vaše zásluha.“ Bere lopatu a plní kotel.

Vlak jede závratnou rychlostí a všem zase vlají vlasy. Posádka i cestující jsou nadšeni a všechny hřeje pocit z jejich úspěchu. Na nádraží se ozývá: „Vemte mě s sebou. Předjíždíme další vlaky a jsme hrdi na znak, který vozíme na mašině a zdobí naše uniformy. Tak takto projíždíme krajinou a jsme šťastni. V tom přichází průvodčí a říká: „Musíme připřáhnout další vagón, jinak se nám tam ty lidi už nevejdou.“

Na další zastávce tedy zapřaháme a prodlužujeme náš vlak. Musíme sice přikládat do kotle dvakrát tolik, ale nevadí nám to. Čím víc lidí vidí na nádraží náš znak, tím je to hřejivější. Avšak musíme připojit další vagón. Máme už dlouhý vlak. Někteří cestující nechtějí jet naším vlakem, ale my jsme velcí a oni využijí toho, že se sem vejdou a na příští zastávce zase vystoupí. Nemají dobrý pocit z toho, že jeli rychle, že jim vlály vlasy, oni se potřebují jen dostat dál.

Přichází průvodčí a říká: „Jim je to jedno, oni chtěli jet jen jednu stanici.“

Mašinfýra ví, že tentokrát nejel tak rychle, ale nic neříká. Vlak je pořád plný a jeho sláva je známá. Když vyjel z další stanice, tak předjel další dva vlaky, zase dorazil první.

Ale?

Proč jsme jeli pomaleji? Máme snad zadřené kolo? Chyběla voda? Máme dost uhlí? Na toto nedokáže nikdo odpovědět. Mašinfýra se tedy rozhodne vytvořit s prvním strojvedoucím předpis, který na tuto otázku vždy odpoví. Ale už rozdává odpovědnosti na tyto funkce.

Vše zase funguje a pořád jedeme velmi rychle. Čas od času je sice nevyplněný formulář stavu vody, uhlí a mazání, ale pořád jedeme velmi rychle.

Na dalším nádraží přichází Mašinfýra s otázkou: „Co můžeme udělat, abychom opět byli opojeni z rychlé jízdy?“

Trochu je smutný z odpovědi, že přece jedeme velmi rychle, že s tím nemá cenu nic dělat.

Zavolá si k sobě prvního strojvůdce a společně dospějí k názoru, že ke zvýšení rychlosti nezvládnou sami přikládat do kotle, ale můžou odpojit jeden vagón. Pak se rychlost zase zvedne. Toto ihned udělají a vlak zase sviští krajinou.

Na dalším nádraží položí stejnou otázku a aby udrželi rychlost, odpojí další vagón.

Cestující opojení rychlostí chtějí jít do mašiny a okusit pocit slávy na prvním voze, který vjíždí za potlesku na každé nádraží.

Jsou přijati a čestně označeni znakem našeho vlaku. Mašinfýra ví, že vlak je rozjetý, je nejrychlejší, má zásoby uhlí, vody a maziva. Slyší pořád slova o tom, kdo je na řadě, aby přiložil do kotle. Slyší hádky o tom, že voda ještě stačí a kola se mazaly nedávno a ještě to vydrží.

Je smutný a vzpomíná. Už nemá možnost odpojit další vagón.

Je to ta jeho mašina, vlak nás všech, kteří jsme se na nádraží nadřeli, než se dal do pohybu.

Přece se nesmí zastavit a zreznout. Oni tam přeci jeli. Proč nepřikládají? Proč se nemaže? Nevíme, kolik máme vody.

Je smutný a přemýšlí. Vždyť to fungovalo samo a my neměli nic. Proč teď, když je mašina hotová, je ve všech jízdních řádech napsaná červeným písmem, jako jeden z nejrychlejších vlaků a náš znak zdobí všechny nádražní letáky, proč do toho neskočí a nesnaží se jet ještě rychleji?

Smutný s jistotou v očích, že na tuto otázku se odpověď nikdy nedozví, svléká uniformu s honosným znakem a předává ji nestaršímu cestujícímu se slovy: „Tenhle vlak už nikdy tak rychle nepojede.“ A doufá, že se ho nikdo nezeptá proč. Protože jeho srdce na to odpovědět vlastně ani nechce.

Mašinfýra každé ráno kouká za rohem na nádraží, jestli někdo odněkud nosí nové součástky, doplňuje vodu a vylepšuje kotel. Nic se neděje.

Až jednou ráno se tady sešlo ještě několik cestujících, které poznal, okoukli to a řekli: „Hele, to by se mohlo ještě rozpohybovat.“ V tuto chvíli jsem za dalším rohem uviděl starého prvního strojvedoucího, jak mu jeho zvědavost nedala klidu a chodil naši mašinu kontrolovat také.

Ihned jsem na něj zamával a za každým naším slovem se ozývala „rychlost“.

V noci jsme naplnili naši mašinu uhlím, dolili vodou a už vidím starého mazače, jak se o vše stará. Odešli jsem a plni očekávání jsme v nádražní hospodě u stolu s výhledem na náš vlak čekali jeho odjezd. To se stalo. Říkáme si: Cestující to pochopili. Bude jim vítr svištět kolem uší a budou připojovat další vagóny.

Ihned jsme naskákali do auta a jeli na další nádraží, kam měl vlak dorazit.

Byli jsme tam dřív, než on.

Slyšeli jsme na peróně: „Za chvíli přijede.“ Na naší otázku co? No přece ten nejrychlejší. To nás naplňovalo a fandili jsme. A zároveň jsme byli hrdí. Potom skutečně přijel. Ale nekouřilo se z komína. On neměl uhlí? Nebo došla voda? Přijel setrvačností a nikomu nevlály vlasy. Všichni byli nadšení, jen já a strojvedoucí jsme mlčky odešli a nikdo z nás nevyslovil otázku: „Proč?“ Byť nic jiného nám hlavou neputovalo.

Už jsme asi všichni staří, ale ta rychlost, ty vlasy, naše parta.

Zkusím říct klukům, že sem na skládce viděl starý podvozek z parní lokomotývy, s krásným znakem, jestli z něj něco nepostavíme?


 

Ale to už je úplně jiný příběh.


Komentáře  

 
#4 Kuba 2012-04-22 20:53
Tak jsem to konečně přelouskal.Rozumím. Kde je však problém? Myslím, že né okolo, ale v sobě samém. No, moc chytře to nezní:-)
Citovat
 
 
#3 Kuba 2012-03-27 10:36
Citace Márty:
martin kubo ty jsi říkal, že to mimo mě nikdo nemůže videt. veronika stojí vedle mě ,kouká na to ,a vidí to taky.


he he
Citovat
 
 
#2 Márty 2012-03-21 19:35
martin kubo ty jsi říkal, že to mimo mě nikdo nemůže videt. veronika stojí vedle mě ,kouká na to ,a vidí to taky.
Citovat
 
 
#1 Kuba 2012-03-08 20:53
šššš hůůů
Citovat