Letní tábor

  pořádá občanské sdružení KOLT - E-PŘIHLÁŠKA

HAVANA mezi kapkami deště aneb 2. brigáda v Sedle

Proč Havana? No přeci Fotrův dobrý nápad uspořádat páteční kubánský večer. A proč mezi kapkami deště? No přece proto, že mezi kapkami deště.

Je tedy páteční odpoledne a já s Verjakem vyzbrojeni sekačkami uháníme směr tábor s jasným plánem posekat dříve než přijedou ostatní a tak udělat pohodlné místo pro stany. Již když jsme projížděli Liberec a stěrače se na předním okně našeho auta pořád nezastavili říkáme "to není dobré" V Hrádku jsem musel přepnout na vyšší rychlost a bylo jasné, že se dnes sekat nemůže. Jedeme do hospody! Je ještě brzo!

Posilněni večeří jsme začali stoupat k Sedlu a následně sjíždíme polní cestou k táboru. Po 50 metrech auto i s vlekem odjíždí po boku do stráně a je jasné, že v dešti s ním nic neuděláme. Ale co "MAŇANA" Je přeci kubánský večer. Z auta bereme vše potřebné a jdeme připravit kubánskou hostinu. Ubrusy, svíčky, klobouky, nápoje, kukuřice a dárky pro barmana.

Už přichází! křičí Verjak.  Majkl, Fotr, Fík, Sue, Mišpule, Ufon, Johan, Klára. Vítáme se a hrnec na polňačce se začíná plnit klasy kukuřice. A sakra zase slyším Majkův šejkr. "Je libo Daiquiri?" První přípitky a Fotr vytahuje Albínu (jeho bílá kytara) a jsou slyšet španělské a zálesácké písně.

Někdo jde! Naše pohledy směřují přes otevřená vrata naší chatrče na louku, kde vidíme tři kubánské domorodce. Neomylně pod slaměnými klobouky poznáváme Lenku s potomstvem a vítáme se. Šejkr přehlušuje kytaru, zpíváme a je veselo. Ale pořád prší a prší. Stany se nestaví, rovnáme se všichni na půdě. Snad ráno vysvitne slunce.

Otvírám oči, vylézám ze spacáku a pln očekávání otevírám dveře půdy. Dobrý, neprší. Obloha je zatažená, jeden černý mrak střídá další a všichni snídají. Všechno se proti nám spiklo.

V duchu si říkám dělejte, ať využijeme tu chvilku bez deště. Mé zamyšlení přeruší Johan otázkou položenou Majkovi "Dáme si Daiquiri?" Třeštím oči, Vždyť přece neprší! Nic neříkám. Mračím se. Náhle mi v očích zajiskřilo. Pochopil jsem to. Majkl míchá a já přistavuji i mojí sklenku.

Máme po přípitku. Ten někdo kdo na nás pouští nekončící déšť to určitě viděl. Řekl si ty už nic dělat nebudou a věnoval se nějaké další skupině lidstva, která na tento víkend taky potřebovala pěkné počasí.

Všichni potichu uklízíme sklenice, nenápadně bereme nářadí a vskrytu mraků se rozmísťujeme po našich pracovištích. Kácíme stromy, uklízíme větve, sekáme trávu, čistíme potok. Pořád si nás nevšiml a neprší. Pokračujeme. Kontrolujeme lékárnu, myjeme nádobí, vyprošťujeme auta. Pořád neprší.

Najednou se vzpříčil klacek u naší největší sekačky do klínového řemenu a je nefunkční. Co budeme dělat?

Verjak! Verjakova vzpomínka z minulého roku. To jsme tam byli tři, já, Matouš a Verjak. Sekáme a já s Matym jsme museli odjet do města pro dřevo na pilu. Veverka tam zůstala sama s nahozenou sekačkou s pojezdem za kterou se chodí. Legrace byla ta, že ihned jak jsme s Matym odjeli, Veverce se zasekl pojezd a nezbývalo jí, než aby neustále chodila za jezdící sekačkou a sekala, než dojde benzín. Po dvou hodinách jsme s Matym přijeli a sekačku zastavili a vypnuli (ale bylo vše posekáno).

Tato vzpomínka jí naznačila cestu jak toto zvládnout. Neomylně si z kalhot vytahuje opasek a uměle zasekává páčku pojezdu na sekačce. Jezdí, jezdí, jezdí a seká. Zvedá za chůze ruku, přibíhá Johan a střídá, jezdí a seká, další střídání, ruka, střídání, jezdí, seká, ruka, střídání, seká a seká. Já opravuji druhou sekačku. Skupina řezačů kácí a uklízí větve. Verjak seká, ruka, střídání, pořád seká. Velká sekačka je opravena. Neomylně na ní sedám a jedu pomoci. Kam? Vidím poslední 10 m dlouhý pás, který má malá sekačka hotový za minutu. Vypínám svou sekačku a zírám, oni to zmákli. Jdu se podívat na poražené stromy a před touto skupinou také smekám svůj kubánský slaměný klobouk.

Začíná pršet.

Už nás prokoukl. Ale pozdě! Je hotovo! Jdeme se ukrýt do boudy a dáváme přípitek jak jsme ho ráno obelstili. Je večer prší, ale je hotovo.

Najednou zazní !Hele všimli jste si na těch našich stránkách přibyla další truhla (taková bílá na ovčí kůži). Kdo jí tam dal?" Nevíme, ale o tomto tématu dokážeme mluvit až do pozdních hodin.

V neděli ještě dočišťujeme tábor a jedeme domů. Bylo to sice na hraně, ale díky Johanově lsti "Dáme si daiquiri" jsme obelstili i déšť. Všem děkuji a těším se na stavbu tábora.

p.s. už víme jak na počasí vyzrát

alt

altalt

altalt

alt

alt

alt

altalt