Letní tábor

Ahoj všichni,

právě je 19.15 nedělní večer. Večer první návštěvy Sedla. Ano je večer po první brigádě. Ještě v tuto chvíli jsem zmaten. Plán na tuto akci byl mnohokrát změněn a přebudován. Ve čtvrtek bylo, ale úplně jasno co se bude dělat a bylo to i vypsáno na stránkách v kalendáři akcí. Byl tedy pátek ráno a my se vyzbrojili nářadím na, podle plánu, vybudování lávek a oprav chodníků.

Jsem uklidněn, plán je pod kontrolou a my vyjíždíme na táborovou brigádu. Ještě to pojišťuji. V Sedle máme 56 pražců a máme z nich v plánu udělat chodníky k záchodům. Říkám tedy Ondrovi a Davidovi ať nám v sobotu přijedou pomoci s bagrem. Pražce zakopeme do terénu a budou sloužit jako nášlapy.

Vše se takto děje a všechny skupiny směřují svými vozy směr Hrádek nad Nisou. Tak konečně jsme zde. Odemykáme, oživujeme oktávku, všichni se scházíme a jsme připraveni k práci (která má svůj pevný 5x změněný řád). „Kluci!  Pojďme se projít po těch chodníkách, co jdeme zítra měnit. Je ještě světlo tak ať to vidíme“. Říkám a naše skupina jde po chodníku směrem k záchodům. „ Hele! Vždyť to je dobrý! Proč to měnit?“ Z našeho hloučku se ozývají tyto věty a na konci chodníku stojíme s otazníkem v ústech. Co? Plán číslo 6­? Ale jakej? Kam dáme těch 60 pražců? To jsou otázky, které získávají spousty odpovědí. Ale najednou zazní něco strašně přesvědčivého a dobrého. Dejme je pod podlážky stanů! Přestanou se válet v bahně a vše bude v suchu. Jasně! Proč nás to nenapadlo již dříve? Nevíme! Jsme, ale nadšeni z nápadu a mapujeme, co nám k této práci chybí. Vodováha! Ano!  Naše poslední skupina loudačů je ještě na cestě a ihned jí informujeme ať koupí vodováhu a značkovací sprej. Tato informace není jednoduchá. Vysvětlujeme, že vodováha je bublinka vzduchu uschovaná v tekutině, obalená hliníkovým rámem a rovněž prozrazujeme, kde se tato dá v osm večer zakoupit. Úkoly jsou rozdány, Majkl začíná míchat a Mirda ladí kytaru. Luděk s Fotrem kupují obalenou vzduchovou bublinku a všichni něco povídají. Poslední skupina již dorazila, oslavujeme plán číslo 6 a zpíváme a smějeme se. Jdeme spát. Budíček je přece v sedm a v osm již jdeme k našim pracovištím. Hlavně ať nám přeje počasí. Dobrou noc.

 Je ráno, kluci dorazili s bagrem a Kuba s Filipem nazouvají holiny, do rukou berou rýč a lopatu a jdou pročistit odvodňovací drážku pod stany. Majkl s Fotrem a David jsou hlavní kladači podkladních pražců pod podlážky. Tábor tedy procházíme a značíme umístění stanů. Vše je připraveno.

 Já, Mirda a Luděk a nepočetná skupina dívčího osazenstva odcházíme vyčistit vrchní louku a k zapálení čtyř megahromad větví složených z roku minulého. Mám trochu strach zapálit vše najednou. Pojďme tedy, vyzkoušíme první val větví pokořit ohněm. Je bezvětří. To vyjde! Zapalujeme tedy první hromadu a vše je pod kontrolou. Nadšení úspěchem přistupujeme k dalším třem valům větví a co nevidět je naše plameny olizují rovněž. Začíná pršet. To je dobře. Oheň je už neuhasitelný a nic jiného nechytne. Dobrý! Děkujeme. Dámská skupina přikládá na oheň a my jdeme pomoci jinam. Až na Johana. Tomu již každý říká Střihoruký Edward. Johan si vyžádal sekačku k vychytralejm úpravám ještě před brigádou a takto vytuněnou mašinu již nepustil z rukou.Seká! Seká! Seká! A jestli nemá posekáno seká dodnes. To je legrace. Samozřejmě posekáno má. Prošel se za sekačkou mnoho kilometrů. Výsledek byl, že tábor vypadal jako golfové hřiště. Zmáknul to moc dobře.

 Ale co holky a jejich větve? Jdeme to omrknout. Chudáci! Vidíme, jak ohně spolykaly části hromad  a  pomalu dohořívají. Děvčata se ze všech sil snaží vyrvat části větví a přikládat.  Jsou zahaleny kouřem a svůj boj pomalu prohrávají. Né! To né!Ondra! Přece Ondra dokáže bagrem vše přisunout na žhavé a takto jim pomůže. Jdu s pokladačema pražců vyjednat, zda je na jejich pracovišti nutná přítomnost bagru. „Ne, není“. Děláme to ručně, rýčem a palicí. Jásám. Ihned signalizuji přesun bagru na vrchní louku a jsem rád, že to vyšlo. Ondra již vše porovnává a větve znovu hoří. Tak tenhle boj rozhodně znovu vyhrajeme a bude čisto. Za půl hodiny je jasno, že jsme měli pravdu. Mě, ale vyvstává otazník v hlavě při pohledu na bagr na táboře. Otáčím se na očištěnou louku od větví a vidím stovky pařezů, jak ční z trávy. „Hele! Nevytrháme to, ať se to dá sekat?“ Jasně. Jdeme na to. Ondra bagrem doluje pařezy a ostatní je čistí od hlíny a sváží dolů na hromadu ke spálení. Je to dřina, ale pokračujeme. Hele padesátej. Stej. Přestáváme počítat a stále uklízíme. Oběd jsme v pracovním zápalu vynechali (tedy pár podvodníků nevydrželo) a jedeme až do večeře. Jsme unavení. „Hele asi už toho necháme, ne?“ (Tedy pi pravdě řekli jsme to trochu jinak). Jsme v kuchyni a Majkl po dobré večeři zase míchá. Je legrace, ale jsme unavení. Jdeme spát. Zítra to už musíme zmáknout.                                                                          

A opravdu v neděli jsme vše dodělali. Kluci udělali sucho pro dvacetdva stanů a my jsme zbavili louku pařezů. Jedem domů. Znaveni, ale je to hotovo nakonec vyšel plán akce číslo 7. Víme, ale všichni, že byl nejlepší. Musel vyzrát. Vyzrál v poslední chvíli , ale je dokonalej.

Děkuji všem, kteří se na šťastné sedmičce podíleli. Děkuji za snahu a za odhodlání nahradit ty, co zde nemohli přijet.

Děkuji.