Ahoj všem.
Megabrigáda 2025 je za námi. Právě píši. Je úterý a trochu mě ještě mimo jiné bolí i ruka.
Jak to ale vše začalo. Ano! U porady v hospodě, jsme zvolili plán. Bylo zřejmé, že čtyři pařezy po vzrostlých stromech budou základnou pro novou boudu. Vždyť přeci Seveřana vystrnadily praktikantky z Anča srubu a přeci Cuba a Roli si své místo léty také velmi zaslouží. Věděl jsem, že to nebude jednoduché, jelikož celá chatrč nebude mít jediný pravý úhel. Další návrh byl vybudování vstupní brány s naší vlajkou. Samozřejmě nutnost vyztužit jídelnu a vybudovat nový Koníkovský stůl. Načerno ještě položit lina na všechny ostatní stoly a lavice. Já zhotovil stůl pro ty, jenž nemají oddíly a tomuto vybudovat pěkné místo vedle Vily Anduly. Bylo to optimistické naplánování. Jeden z nás, však ještě netušil, že je tam ještě něco. Ano! Víme! Byla to Sjů, jenž má prvního května narozeniny. Právě k této příležitosti, jsme chtěli padlý kmen, jenž tvořil proslavenou Sjůinu bránu zbavit ohavného kořene a na počest jejích narozenin zasadit nového nástupce v podobě dubu. Sami, zde hleďme, zda jsme ty práce nepřestřelili. Toto bych kvalifikoval na týden práce pro partu kvalifikovaných dělníků, Ale to není všechno! Karlík, jenž opravoval po nocích sekačku pod názvem Pan Johm Deer, chtěl posekat všechnu vyrostlou trávu. Johan se dvěma křoviňáky a já se třema sekačkama jsme vše chtěli podpořit.
Sedím, pomalu pročítám vše napsané a dělám soupis všeho co k tomuto potřebujeme. Trochu se potím. To je materiálu a nářadí pomalu na vlak, Právě zvoní telefon a tam povídá Verjak „ Hele náčelníku, tak jsme si s Ančou říkaly, že tam můžeme oslavit Čarodějnice. Co ty na to?“ Já se po této větě znova podíval na seznam prací, trochu se orosil a samozřejmě jsem přikývl. To bude přeci sranda. Připsal jsem ještě oheň na středeční večer a návštěvu Liberce kvůli vodě na táboře. Ještě jsem si vzpomněl na verandu na jídelně a dále jsem napsal výdejní místo léků pro Aničku (tím nemyslím, že Anča je na tom nějak špatně, ale že ona je dává dětem). Telefon jsem odložil a znova vše pročítám. V duchu si říkám, že to by musel být zázrak. Notes jsem zaboucnul a již se Sjů vše nakupujeme a dáváme na hromadu.
Druhou sekci řídí Majkl. Petra Simona hledá vhodný strom pro Sjů a chudák Karlík vše nakládá, aby jej v utajení přivezl. Po nekonečné výměně našich aut jedeme s vlekem pro dříví a kluci nám v úterý večer vše nářadí pomáhají naložit.
Středa! Jedeme. Liberec s vodou máme s úsměvem za sebou (ještě to nemají připravené) a již klesáme na táborovou louku. Je zalitá sluncem a vše kvete. Cestou se se Sjů bavíme, zda jsou ještě v našem rybníce ryby. Ihned beru prut, lovím žížaly a za chvilku máme jasno, dva vzorky lína vytahujeme na vzduch a jásáme. Jsou velcí asi 22 cm To znamená, že za rok vyrostli o polovinu. Jdeme poobědvat a s Martinou si dáváme irskou. Domlouváme se na místní pile, kam zítra pojedeme pro dřevo. Už přijíždí ostatní a chystáme oheň. Vždyť přeci jsou čarodějnice. Vše odhazujeme a odemykáme naše boudy. Jsou tu všichni a ohni dominuje velká čarodějná loutka. Náhle se děje cosi podivného. Oheň i s ďáblovou posluhovačkou hoří, ale přichází další. Všichni se smějeme tomuto kostýmu, Není to nikdo jiný než Šárka. Je legrace a zvuky kytar rozezněly okolí. Pomalu jdeme spát. Všichni. Až na pár jedinců. O tom ale psát nebudu. Není čas. Zítra v 8.30 jdeme makat.
Pomalu ráno vyhlížím, zda jsme všichni. Škoda! Jsme. Máme rychlé zamyšlení práce a plán je zřejmý. Jdeme se sbíječkou a centrálou na ohavný pařez, jenž tvořil Sjůinu bránu. Nefunguje to! Bereme tedy krumpáče a hlínu odstraňujeme ručně. Kluci kopou a já jedu k Havlovi na pilu pro dříví. Již táhnu první várku trámů a vše skládáme. Kluci pořád kopou a tak jedu pro druhou várku. Kořen je stále mohutný. Odpřahuji vlek a autem jim jdu pomoci. Asi po pěti škubech se ten krám utrhl a pronásleduje mě cestou dolů z kopce. Vše dobře dopadlo a kluci již zahazují onen kráter po stromu. Právě přijel Karlík. Pomalu na všechny mrkám a scházíme se u jeho auta. Ano! Je zde i Sjů. Bereme sklenky a přejeme vše nejlepší. Potom otvíráme vozidlo a předáváme jí tří metrový dub. Smějeme se a Zuzana děkuje. Neleníme a vedle padlého kmene hloubíme jámu k zasazení onoho daru, jenž znova vytvořil Sjůinu bránu. Je hotovo.
Truhlářská parta se formuje do staré sestavy a pomalu okukuje čtyři pařezy, základnu nové chatrče. Karlík ještě sedá na sekačku a údolím zní křoviňáky. Vše sekáme a uklízíme. Ještě večeře a začíná pověstná pařba.
Ráno, již rozdělení do čtyř skupin, chystáme náčiní a jdeme nato. Johan s praktikantkama dávají na stoly a lavice lina. Majkl se svou zemní partou, ukládá pražce do roviny pod stoly a na závěr usazuje nové posezení za vilu Andulu. K tomuto zhotovují lávku přes potok. Kdo je volný transportuje dřevo k nové boudě a holky vaří oběd. Fíková natírá boudu na housky a stará truhlářská parta již buduje základnu k chajdě. Údolím zní nespočty ran kladivem od stolů, občas palice do trámu a z truhlárny vrčí pily. Všude makáme jako vzteklí. Právě nás přerušuje oběd, na který reagujeme jen zlehka. Každá parta chce ještě něco dodělat. Lahodné jídlo nás trošku přibrzdilo, avšak za hodinu jsme vše zase rozpracovali a byli v tempu. Když se začalo smrákat, všechny stoly stály rovně, polovina z nich měla gumové opláštění, Sjů měla již po několikáté zalitý strom a konstrukce s podlahou a střechou nové boudy se čněla nad pařezy. Večer nás dala do kupy (tedy některé z nás) teplá vana a rychle poradou dáváme nové rozdělení. Lino bylo posíleno o Buryho, truhlárna přivítala množství učedníků. Fíková sólo přetře ještě jednou boudu na housky a Karlík povolá jeho izolatérskou družku k zakrytí nové střechy.
Všem nám je jasné, že náš největší nepřítel je čas. Ještě však číhá jeden. Zítra odpoledne má začít pršet. Při této zprávě se všechny oči otočili na Karlíka. On to musí zvládnout. Dát na boudu střechu a potom, když bude pršet, se dá dělat vevnitř. Trochu jsem se pomodlil a šel spát. Avšak Cuba nevydržel muka čekání a do nové boudy beze stěn si odvlekl svůj vrcholový tým a s ním tam strávil noc, skoro až do rána. Já se trošku mračil a modlil se, aby v sobotu byli dobrý. Modlitba byla vyslyšena. V 8.30 již stojíme nastoupení a vedoucí jednotlivých prací si poučují své kámoše. Linaři berou svá kladiva a odchází na stoly. Veškerý truhláři k nové boudě. Před jídelnou zůstává pouze Majkl se svou skupinou. Na ně padl velký úkol. Zastabilizovat jídelnu, aby byla imunní vůči otřesům. Bere svou pilu a již zhotovuje příložky a kříže, které vkládá mezi nosné trámy oné boudy. Kluci z jeho družiny je ihned šroubují a měří další a další a další. Mezitím na nové chatrči rostou venkovní stěny a Seveřan vyrábí okna a dveře. Na střeše vaří Karlík s Petrou Simonou ipu a všichni čas od času pohlédneme na mračící se nebe. Kladiva od stolů dávají rytmus údolí a kuchyň ovládly dvě praktikantky, jenž vaří oběd. Náhle to však přišlo. První kapka, druhá, třetí, náhle průtrž mračen. Karlík maká co to dá a kluci pod ním tlučou stěny. Všichni se nějak maskují před deštěm, ale marně. Práce neustává. Náhle Kárl říká „ Je to“ Super, už tam nepoteče. Jdeme za velkého deště na buřtguláš. Ten zhltneme a pomalu přestává i déšť. To nás zvedá ze špalků a znova děláme vše potřebné. Zanedlouho máme nový srub opláštěný. Zhotovujeme tedy postele a police. Přebíráme zbytky prken a vše užitkujeme. Majkl maká se svou družinou na jídelně a lina se už chýlí ke konci. My v boudě již nevidíme a tak Sokáč přináší další světla. Děláme stále postelre. Bouda nemá jediný pravý úhel a tak je nutné vše na míru ořezávat. Sjů tu pořád uklízí a snaží se nás udržet v pohodě. U mnohých z nás se jí to však nepovedlo. Nevadí, to rozpracujeme. Ještě poslední prkýnko- Složitá deska s mnoha výřezy. Seveřan vše kreslí a je zřejmé, že pokud to nedodělá, tak jsme neskončili. „ Sláva, jsou tam“. Kouknu z okna na totální tmu a hned poté na hodinky. Ukazují čtvrt na jedenáct. Pomalu se belháme do jídelny a přitom se potkáváme se stejně vypadajícíma dalšíma skupinama. V tichosti si sedneme na špalky a mlčíme. Tu a tam někdo řekne nějaký frk a další sebere veškerou sílu a pousměje se. Všem nám je jasný, že zítra je poslední den naší megabrigády. Pomalu tedy říkám, co nás ještě čeká. Truhlářští učni si dodělají postele a regály, Majkl pořeže hromadu dříví za Woodstockem a praktikanti z ní udělají úhlednou palisádu za novým stolem. Já, Karlík a Bury uděláme dle plánu terasu na jídelně a všichni kdo můžou, pomohou uklidit veškeré zbylé dříví. Macmen přilepí odpadlý kámen u rybníka a pomalu vše začneme zase uzamykat.
Toho večera žádná velká pařba nebyla. Naopak byl zvláštní tím, že dole zůstala jen hrstka nejstarších. I Cuba se odbelhal na půdu k spánku. To jsme však dole zajásali. Ihned jsme naladili jeho písně a ty jsme mu pustili. Ať taky jednou okusí druhou stranu mince. Po chvíli nás to však omrzelo a rovněž jsme se vybelhali do postelí.
Ráno Sokáč dojel před budíčkem pro novou bombu na plyn a my již stojíme v posledním rozdělení. „ Práci zdar. Nazdar!“ Každý odchází na své pracoviště. Seveřan dělá schody do boudy, truhláři dokončují, Majkl řeže a všichni něco někam nosí. My děláme verandu a všechno již dostává finální podobu. Všichni jsme unavení, ale zakouslí. My to dokážeme. A opravdu. Kolem čtvrté večer se rozhlížím z nové terasy po údolí a je hotovo. Poslední úklid, vše zaházet. Naložit sekačky a konečně potlach. (Potlach – zajímavá věc. Sedíme kolem stolu a bavíme se dokola o všem možném a nemožném. A znova, a znova. Je to taková nezbytná část při odjezdu. Mnozí z nás jí milují a mnozí nenávidí. Ale obě strany na toto téma vytváří nekonečně vtipů a parodií).
Je zamčena! Jedeme. Nenecháme si však ujít ještě potlach u rybníku a rychle na cestu všechno zase uložit. Po napsání a vlastně prožití této megabrigády na mě znovu padla trochu únava.
Ihned jsem se však oklepal. Když si to přečtu zase po létech, ihned z toho budu mít pocit, né únavy, ale pocit, že jsme opravdu dobří.
Díky vám všem se naše táborová lokomotiva rozjela znova velkou rychlostí.
Děkuji Márty
