Ještě všichni vyčerpáni po minulé návštěvě Sedla, kdy každý z nás musel zvedat a někam přemístit čtyři a půl tuny dříví, jsme odhodlaní vyrazili na plánovanou megabrigádu.

Po posledně jsme chtěli, tedy měli touhu zvolnit tempo. Toto naše předsevzetí se ale znova nepodařilo vykonat. Práce byly předem jasně dané. Vyčistit rybník, vybudovat místo pro brutar, postavit přístřešek nad vedoucovský srub.

Ano! To je plán! Avšak jako vždy se objevovaly další a další věci potřebné k opravě.

Ano! Tento nadpis nám všem po uplynulém víkendu říká vše. Každá část našeho těla je propsána námahou, sbírání, řezání, štípání, nakládání, vyprošťování, pálení a úklidu.

Při troše fantazie bych dál v reportáži ani nemusel pokračovat. Vše je zřejmé. Snad jenom pro dokreslení se jednalo o 41 stromů a podle lesáka to obsahovalo tak 45m³. A to je 36000 kg asi tak 4x v rukách. Promiňte mi toto zamyšlení z výpočtu, ale musím pokračovat. To znamená, že 36000 kg jsme zvedli čtyřikrát (144000 kg), bylo nás tam zhruba 30. Takže každý z nás se sehnul a přemístil 4,8tuny dřeva. Sakra! To snad ani není možné.

Všechno to začalo nevinným hovorem mezi mnou (Mišpu) a Laurou. Říkáme si, že by bylo fajn udělat něco pro oba z našich táborů, něco kde se zasmějeme, zasoutěžíme si a bude to fajn víkend. Pak ale přišla panika. Ani jedna z nás nikdy nic neorganizovala, a tak si říkáme, kdo by do toho šel s námi. No jasně, Ivan. Tak hned voláme Ivanovi a říkáme mu prvotní nápad. Ivan se směje a souhlasí. To společně to dáme. Zahajujeme tak nekonečnou sérii hovorů a schůzek. Čas se krátí, a nervozita začíná stoupat. Poslední týden před akcí byl hektický, padalo plno otázek: Máme všechno? Nechybí nic? Bude se jim to líbit? Tyto otázky zněly do pátku v hlavě každého z nás. A je to tady pátek, den odjezdu. Scházíme se u Ivana, nasedáme do Halka a řítíme se (moc jsme se neřítili, protože byly zácpy) směrem Sedlo. Nervozita stoupá. Ještě nákup, led, jídlo. Vše je zařízeno a my konečně přijíždíme do údolí.

   Né, nejedná se o souboj v rovnováze. Je to název akce operace CaA. Ano, tato podivná formace celou naši partu zavádí na místa, které málokdo z nás samostatně navštíví.

   Tak, jako vždy po táboře jsme hleděli na nespočty nafilmovaného. Ihned jsme se rozdělili na „střihače třídiče“ a byly vytvořeny tři skupiny. Jako nejhlavnější, byla určena pro táborový film, skupina Cuby a Marka. Další spolek, Mišpule a Lilka si vzaly za úkol sestavit vše z legrace na táboře a poslední maják jistoty Karlík stříhal Sedláles. Vše se dařilo a stále ještě daří. Potom však přišel nápad „ Hele! Neuděláme veřejné promítání?“ Všichni se smějeme a představa, že se na toto koukáme společně nás těší. Martina ihned jedná a zajišťuje prostory. Již je dán termín a Sjů píše rodičům.

Vážený čtenáři, letos jsem náš mini tajný závod jménem Vánoční besídka pořádal já, Marek Trnovský, a musím říct, že mě to opravdu bavilo. V závodě se proti sobě postavilo 7 týmů, každý o 2 až 4 hráčích. Některé týmy šly tvrdě po vítězství, jiné si besídku přišly hlavně užít.

   V tento moment je právě čtvrtek a já píši již rozmrzlý tyto slova. Ano! Přesně týden po tom, kdy jsme nakládali vše potřebné a s tímto vším jsme odjížděli do Sedla na přípravu trhů. Pohlédnu z okna a skrze mlhu a déšť, hledím na mokrý sníh jak čvachtá pod nohami kolemjdoucích. V duchu si říkám, že to byl snad zázrak, jenž zapíchl náš prst do kalendáře v pořádání o týden dříve. Ano! Zázrak.

   Ještě teď sedím v rozpacích a zamyšlení. Pořád se mi to honí hlavou. „ Sakra, co ta voda!“ Je tedy pravda, že v úterý jsme se setkali s Karlíkem a on není v depresi. Ba naopak již m několik řešení a co více, už se na to těší.

   Dnes je čtvrtek po pěkném víkendu. Venku prší a jsou stupně celsia pod desítkou. Né! To není náhoda. Opravdu tam někde nahoře sedí parta u stolu a baví se těmi našimi nápady a kousky, jenž v Sedle pořádáme. Vždyť ona parta, na termín Megapotlachu, vyjmula přesně tři dny z léta a věnovala nám je právě na termín Pohody. Pro ty méně chápavé – bylo krásné počasí. Slunce svítilo a teploty kolem třicítky.

   Ale jak to vlastně vše začalo. Majkl, jakožto jediný organizátor, zaslal všem zvadlo. To je starý trempský výraz pro pozvánku. Všichni jsme se smáli a ti mladší hledali v zálesáckých slovnících překlad, co to vlastně chtěl říci. Ihned poté každý pochopil. Je to setkání osad v Údolí Světla. Ihned jsme oprašovali a sháněli veškeré trampské vybavení. Je přeci naší ctí dělat dobrý obrázek trampskému lidu.

   Tak právě máme týden po táboře a já se pořád v myšlenkách  vracím na naše místo a hlavou mi letí nekonečně zážitků, jenž jsme prožili. Zavřu oči a hledím na Morven s Astrid, vidím jejich složitý příběh a rovněž spatřuji děti, jak vše se zájmem rozplétají. Vidím v nich odhodlání a zábavu vše dokázat a hlavně hledím na jejich slzy štěstí, které jim vytekly radostí, když vše dokázaly.

Ahoj všem.

Právě jsem dorazil na tábor.  Je pátek před dnem D. Opustil jsem rozžhavené město a zasedl k novému stolu za vilou Andula.  Rozhlížím se na postavený tábor, ptáci kol v lese zpívají a já si vychutnávám chládek tohoto místa. Tábor se vším všudy stojí.

Zdravíme všechny příznivce extrémních zkušeností.

Je za námi akce plná nevšedních zážitků. A to jak z naší strany (organizátoři), tak z vaší (účastníci).

Na začátku byl nápad, nadšení a odhodlání.

V průběhu příprav jsme různě utahovali hranice, za které jsme se mohli dostat.

Ke konci, vlastně těsně před začátkem akce, jsme se “modlili “ aby vyšlo počasí a ať vše účastníci vydrží. Chtěli jsme, aby si zejména mladší a nezkušení zažili něco neotřelého . Aby se odprostili od výdobytků moderní doby. Aby se spoléhali jeden na druhého, ale i sami na sebe.

Aby si prožili chvíle těžké , ale i chvíle pohody a klidu.

Aby se ponořili do svého nitra. Prostě aby je to bavilo a něco v nich zanechalo.

Ahoj všem.

Megabrigáda 2025 je za námi. Právě píši. Je úterý a trochu mě ještě mimo jiné bolí i ruka.

   K tomu metru se ještě v tomto písmu vrátím. Ale!

   Zima je za námi a na naší schůzce byl vytvořen plán prací, jenž se musí vykonat na táboře. Při pohledu na tento seznam, mnozí z nás, měli pochyby, zda se toto všechno dokáže naplnit. Já to okomentoval a všichni víte jak. Byla to výzva. Všichni jste jí čapli a nejen, že jsme stihli všechno, ale dokonce ještě více než bylo na seznamu.

Ani jsem nechtěl psát tuto reportáž, protože to není jen tak s tímto článkem. Já to sice napíši, ale? Sjů to musí přepsat s upravit, potom dát dohromady fotky. Toto vše zasílá Jakubovi Hladíkovi, jenž se stará o to vše co pročítáte na počítači. Nechtěl jsem přidělávat práci všem těmto lidem, kteří finišují na táborovém filmu, aby jste se naň mohli kouknout o Vánocích.

Tedy jen stručně. Besídku jsem připravoval já. Nechtěl jsem dlouhé pochody po šifrách po Praze. Už jsem se těšil, až se všichni setkáme a chválou se pohladíme po uplynulém roce.

Již v samotném názvu naznačuji, jak to všechno dopadlo. Byla to ale dlouhá cesta.

   Vše bylo dohodnuto. Na naší poradě zaznělo jasně. „ Hele! Máme prasklou střechu u jídelny, je potřeba natřít molo co je na rybníce a když tam máme ty pražce, tak vytvoříme suché místo u zadního vstupu do poradního srubu.“

   Aloha domorodci,
konečně na nás přišla řada! Po pravdě řečeno jsme po loňské vesmírné štaci v opojné náladě skočili po vhozené rukavici a jali se pořadatelské pozice. Nápady se valily ze všech stran, aby opakovaně skončily u jediného a výsledného projektu: HAWAI. Ovšem do samotné akce zbývala ještě spooooouuuusta času. Ale jak všichni víme, čas plyne a štěstí přeje připraveným.

Koltí sraz 2024 Dolní Sedlo aneb co se dělo před startem a na konci

   Bylo to právě Sedlo, kdo si vzal na svá bedra, uspořádat sraz všech skupin, jenž pracují pod názvem Kolt. Ano! Byla to velká výzva, ale já jsem cítil, z odhodlání nás všech, že se to musí povést. Ihned jsme určili dotazem pořadatele sobotní hry a ostatní zůstali coby hráči v naprosté izolaci od všech podrobností. Pěkné na tom bylo, že ti co měli hrát, se sami vzdalovali, když se náhodně přichomýtli k rozhovorům o našich plánech. Bylo z toho zřejmé, že si vše chtějí užít naplno.

   Tuto velmi důležitou věc, doprovázela poplašná zpráva. Ze všech koutů se na nás valila zpráva o hrozných deštích a krupobití. Nebyli jsme ve stresu. Již jsme to v minulosti zažili a tímto víme, že to dokážeme i za deště. Ale! Ale pokusili jsme si udělat náskok. Majkl vyjel již v pátek ráno a pane John Deerem ( sekačka s traktůrkem) sekal naší táborovou louku ještě za sucha. Motor onoho zařízení však nestíhal jeho tempo a tak chvíle čekání na vychladnutí trávil kácením padlých stromů.

   Je právě pondělí večer a teď jsem dohovořil s Cubou a odpoledne s Karlíkem. Pořád a pořád jsme probírali, jak se vše povedlo. Nehovořím teď o práci, ale o galavečeru, jehož jediným cílem, bylo popřát Sjů k jejím kulatým narozeninám a coby nejlepší celebritu jí navěky zasadit do síně slávy. Ještě ve všech z nás doznívá nádherné finále moderované Karlem Gottem a Janem Rosákem. Vše mělo spád. Překvapení, zábavu, atmosféru. Černá Brána zažila spolu s námi cosi neopakovatelného. Všichni svým dílem dali maximum a takto se to stalo opravdu nezapomenutelným zážitkem.

   Ahoj.  Teď je neděle po brigádě a já píši tyto řádky. Sjů, moje věrná přepisovatelka totiž byla nepřítomná a já tímto ztratil možnost být přítomný v počítačovém světě. Už je ale vše ve správných kolejích a tak fofrem píšeme.

   Ano, je to podivný název. Ale všichni již víme. „A“ jako Anička. Právě Anča pokračuje letos v jejím seriálu „ tajných akcí pro partu“. Pravda! Po loňském sportovním maratonu jsem byl trochu na pozoru. „ Co přijde?“. Naší skupinu pár dní před akcí začaly bombardovat telefonní nápovědy. Nějaká tabulka, Bob a Bobek a pár hnědých koulí. Každý na to nevěřícně koukal a co víc, našli se i tací, jenž dle tohoto zadání na to přišli a šifru vyluštili. Již bylo vše jasné – TOVÁRNA NA ČOKOLÁDU.

   No! Co vám mám psát. Jako vždy. Spousta záhad před startem, spousta otázek jenž mohly uniknout z úst organizátorů a spousta konstrukcí, jak to dopadne a kde bude závěrečná oslava.

   Byl to právě Majkl, jenž loni prohlásil „příští dělám já“. Starejm kusům se při těchto slovech trošku ulevilo, jelikož organizátor pochází ze stejného těsta jako oni. Ha! „Asi se nebude moc chodit“. Pár vtipných úkolů a šup, po vyluštění na vánoční oslavu.

   Už z vánoční besídky, jenž se konala minulý rok, bylo zřejmé, že do toho znova půjdeme. Celý rok kolem nás prosvištěl v nespočtu akcí a my právě sedíme v hospodě a je asi měsíc před trhama.

Překřikujeme se a zapikáváme si své stánky a sortiment jejich prodeje. Je zřejmé, že já opouštím kaštany, Cuba vetešnictví, Sokymu jsme zakázali jeho nápis ( i když všichni víme zboží jeho prodeje) a přichází znova Luky a Radka s prodejem piva a polévky. Na toto si na pomoc přiváží další dva specialisty. Sjů bere s Fíkovou nový stánek Kafe a Čaj. Mišpule zůstává věrná svým vánočním věncům a rovněž Minér s chotí mají loňské Podpalinky. Lípa znova bude s dětma zdobit ozdoby a vedle nich bude rodina Křivských vařit novinku našich trhů a to špízy. Matěj, Pavel a Lilka zmodernizují své Trdelníky a vedle nich bude stánek právě Seveřana a jeho dřevěných výrobků. O starostovi zde snad ani nepíši. Je to legenda. Neměnná a jak říká neodvolatelná.

   Přijíždíme velkou rychlostí do našeho údolí se spravenou oktávkou na vleku. Je to fajn. Pomalu se v pátek rozednívá a koukám kol sebe na mnohé z nás, jimž se podařilo k tomuto účelu pátek v práci nebo ve škole ušetřit. Fajn začínáme. Není čas. Rybník musíme vypustit. Obě čerpadla fungují na plný výkon. S velkými komplikacemi jsme museli ponořit sací koše do vody, jenž by.la, neúprosně okována hřbetními ploutvemi obrovských ryb. Jak jsme vše prorazili, zvedla se u mola velká vlna a obrovská ryba uhryzla potopený sací koš u mého čerpadla.

 V posledních letech byla docela přetahovaná o to, kdo se zhostí nové Pohody. S Cubou jsme už na to také měli slušný zálusk. Loni nám to nevyšlo, ale letošek nám už nikdo nesebral! Měli jsme nápad na zajímavé téma. V minulosti jsme zavítali do starověkého Řecka, První republiky, Francouzského školního prostředí 19. století, staré Číny a na další historická místa. A tak místo nějaké historie či fantasy jsme se letos rozhodli udělat scifi! Vesmír!

   Dnešní den je to skoro jeden měsíc, kdy jsme opustili naše údolí. Neuplynul snad ani jediný den, kdy jsem se nezamýšlel o právě prožitém a již minulostí pohlceném táboře. Vím, pocit, jenž mě doprovázel během a následně po odchodu dětí, byl zcela pěkný. Pořád si říkám „Vše se přeci povedlo, byly to naše porady a plánování. Z toho všeho vznikl plán, pod názvem „Majáky ve tmě“. Vše se naplnilo, zvládlo, připravilo. Jo!  Na jedničku. Ale o tom psát nechci. To dokážeme skoro vždy.

   Ale ten pocit. Ten, o kterém jsem psal na začátku. Něco nepojmenovatelného, něco mimo tabulky, něco vnitřního. Něco o čem již měsíc přemýšlím.

   Ano! Co to je za podivný nadpis. Vždyť přeci víme, že nemáme rádi, když nám říkají „Sedláci“. Vydržte! Hned to vše vysvětlím.

Ahoj, o víkendu jsme postavili tábor, vše je připraveno, jak to probíhalo se můžete podívat zde.

Moc díky všem za pomoc

   Již minule, když jsme opouštěli Sedlo, jsme vše věděli. Věděli a trochu se toho obávali. Posledně jsme porazili 20 stromů a celkem se to naučili. Ještě musíme složit k zemi desítku a vše naštípat a uložit. Tak to byla ta naše obava.

Ahoj všichni,

   Dnes je právě pondělí po dvacítce padlých. Ne! Nemluvím o našich kamarádech, jenž byli přítomni onoho víkendu, ale o stromech, jenž jsme museli z důvodu bezpečnosti pokácet na našem táboře.  No! Nevím jak začít s psaním. Tak nějak jsem se zaparkoval do židle, aby mě moc nebolela záda a zjišťuji, že i s tou rukou co drží pero, to není úplně na pohodu.

   Tuto akci doprovázelo mnoho otazníků. Je to již třetí ročník a ten právě rozhodne. Když to bylo poprvé, tak vítězila euforie z neznámého a trhovci pod rouškou zakázaného dělali maximum. První ročník dopadl skvěle. Večer přišel pan Mikuláš a všichni jsme se smáli.

  Na přes rok, jsme všechno opakovali. Již jako trhovští mazáci, jsme zhotovili stánky a druhý den, jsme dělali svou práci. Také se v še povedlo. Lidí však (návštěvníků) přišlo méně. Večer v jídelně jsme oslavili Ježíška a rozdali si dárky.

   Tato historie nás však v poznaném a zamyšlení přivedla k otázce. Jaké to bude letos? Přijde ještě méně lidi? Bylo to loni tou nemocí? Co večer v jídelně? Jak vidíte šli jsme zase do neznáma.

   V poslední reportáži píši o stavbě něčeho zajímavého, pěkného, zálesáckého. Píši o stavbě s legračním názvem Rybářská bašta. I v tomto minulém článku zní slova o naprostém nasazení a zvládnutí všeho jenž jsme si předsevzali. Posledně jsme odešli od stavby a Soky ještě dva dny poté zasel travní semeno na střechu a všude tam, kde jsme trávu porušili. Bylo ještě pěkné počasí a netrvalo dlouho a střechu bašty ozdobila zelená barva vyrůstajícího trávníku.

ANO! Spíše pojem,název,legrace, než co bychom potřebovali.

   Při stavbě rybníka Macková skupina, jenž skládala přivezené pražce, pár kousků složila a uložila na místo onoho legračního pojmu “Rybářská bašta”. Zasmáli jsme se a šli v potu tváře, tenkrát, přesunovat horniny a betonová hráz rybníku. Ono dílo se podařilo a děti již se koupil. Jen málokdo se zeptal k čemu je ta pražcová základna vzadu. Ti co se odvážili, dostali odpověď “ že přeci na Rybářskou baštu”

S příchodem září přichází neodmyslitelně dvě věci. Začátek školy a Pohoda v Dolním Sedle. Nám se letos tyhle dvě události podařilo skloubit do sebe. Podali jsme si totiž přihlášku na světoznámou Akademii společenských věd Basse S´edlo. Letošní obor – francouzské umění 19. století!

První Celokoltí sraz. Akce, která některé plnila nervozitou, či dokonce strachem, ale i pokušením a zvědavostí. Povede se nám? Bude se nám líbit? Každá táborová parta má své zvyklosti a zažité pořádky. Sedneme si navzájem? Jak to proběhne? Přesněji, jak to již proběhlo, neboť je právě pondělí večer, a já zrovna píši tyto řádky, ve kterých vám zkusím popsat své dojmy.

Ahoj všem. Už zase píši. Píši o našem rybníku. Vše jsme posledně s vypětím všech sil zabetonovali. Zabetonovali a v dešti odjeli. Teď je ale čas další naší brigády a možná čas dokončení rybníku. Vše betonové drží jako skála, ale za tímto valem je pořád fólie, jenž je potřeba zatížit a udělat z tohoto staveniště krásnou cestu kol hráze. Věděl jsem o tom, že to bude zase velmi náročné. V duchu jsem ani nedoufal, že se to dá zvládnout. Neházel jsem však flintu do žita a vše jsem se snažil pojistit a zjednodušit. S Jirkou (bagristou) jsem se domluvil, že nám přiveze štěrk a písek a rozumně jej rozmístí kolem našeho pracoviště. Rovněž přislíbil, že nám dá k dispozici bobcat a bagr. Byl jsem rád, bylo to světlo na konci tunelu. Po drobném výpočtu jsme došli k číslu 45 tun materiálu, jenž se musí kol hráze rozvézt.

   Již je sobotní ráno. Večer proběhlo rozdělení na patřičná místa a tak tedy po snídani opouštíme jídelnu. Jdeme a frky ještě létají vzduchem. Kluci se chopí míchaček a jimi určený poměr a řídkost betonu pomalu lejí do sekce jezdci. Ti zavrávorali a betonové bahniště poodvezli kus stranou. Je potřeba prostor pro další várku. Míchačky se již zase plní a jezdci koleček přesouvají beton ze svého stroje do nespočtu připravených kýblů. Ano! Toto nářadí obsluhují nosiči. Jako mravenci posvátnou směs přesouvají dolů na hráz. Na hráz napuštěného rybníka.

Ahoj kluci a holky. Již jsem tady dlouho nepsal. Spousty se toho událo. Vše by si zasluhovalo reportáž.

   Sjezdovka, ohňostroj, Nezávislý hlas Údolí Světla, Vánoční trhy. Vše jenž nám zakázali, s rozumem osadníci Údolí Světla porušili. Vidíte, reportáží by byla celá řada. Třeba jak jsme se s nějakým papírem maskovali a plížili se mezi okresy do našeho lesa.

   O tom, ale psát nechci, na to si třeba někdy vzpomeneme a se zakroucením hlavy se pousmějeme. Právě naplněni zážitky, že všechno lze udělat, jsme přemýšleli. Tato myšlenka o rybníku, již byla zřejmá dříve. I snad v kategorii stránek „ Osídlování“ je zmínka o malém potůčku, jenž se k nám dere mezi kopci. I tam se zamýšlíme o stálé přehradě. Ale to je úvaha stará 12 let.  Ta již pomalinku vyprchala  a námi vždy vystavěnou přehradou, odešla.

Tak si sedím v Benátkách na pumpě a čekám až přijede vůz ve kterém se to všechno veze.

A už je vidím, řezník Honza, pašík, Cuba a Blilka mě nabírají a jedeme do Sedla.

“Kolik nakonec ten pašík váží se vším všudy?” ptám se a Honza odpovídá, že 100 kilo. Zopakuju to: “100 KILO!”

Sluneční paprsky už zeslábly a prázdniny uplynuly jak voda a kdekdo by si myslel, že s tím končí i pohoda, ale tento víkend tomu bylo přesně naopak. Pohoda právě začala a já měl to štěstí jako první spatřit Velkou čínskou zeď, pohraniční celnici, Wuchanské tržiště a mnoho dalšího (ale to jsem nesměl prozrazovat ☹ ), protože organizátoři Sue-Lin, Marť-in a Marť-ina nás letos přenesli do Čínské lidové republiky na slavnosti Dožínek.

Vánoční trhy už jsou za námi a právě já Přemysl a můj kolega Bivoj jsme se pustili do Plánování Vánoční besídky- Ne, počkat… Celý příběh začíná o několik měsíců dříve v nejmenované restauraci (ne ne, u Kulatky to nebylo).

“Tak co, uděláme besídku?” říká Cuba a oba se smějeme. A tak začínáme psát první letrošní mail od Vánoční besídky. 

Tato reportáž je z jiného světa – je nadčasová. Jediné co o tom vím více, že je skutečná. Já tam byl také a opravdu se to stalo.

Adventní trhy v Sedle

   Vlastně vše začalo na úplně jiném místě. V Údolí Světla právě končila svatba Karlíka a Petry. Náhle kdosi prohlásil nahlas, že je škoda, že už jsme tu letos naposledy a vlastně vše bude zase zavřené a ani adventní trhy, jenž vždy v tento čas, nabízeli klid a pohodu, budou nadobro zakázané. Po této větě se rozhostilo místností ticho. Potom to ale přišlo. Zazněla věta, jenž se nadobro zaryla jako rýha do žuly. „Tak si je uděláme tady a vlastní!“ Všichni se pousmáli a po chvíli váhání se ihned začali hlásit, každý se svým druhem stánku.

    Dne 19.9.2020 do sňatku manželského vstoupila paní Petra Laurin Klementová a pan Karlík Kolben Daněk. Stalo se tak po dlouhých přípravách, na místě posvátné půdy, v Údolí Světla.

Skončil tábor, poplakali jsme si a každý se vydal svou cestou. Někteří třeba na další tábor, aby nevyšli z tempa. Já konkrétně na tábor ve Velké Lečici, kam jezdí náš dobrý kamarád Ivan. V poklidu si žiju svůj táborový sen, když se najednou začnou šířit zvěsti, že se naše táborová parta již nějaký ten čas neviděla a stýská se jim. No jo, co s tím? S řešením přichází Ivan, který nás zve na pár dní do Lečice, aby nám ji ukázal.

Vánoční besídka 2019

   Je 13.12. pátek 17.00 hodin. Již netrpělivě čekáme na tajnou zprávu, jenž má přijít na diskuzi těchto stránek. Přesně v pět je to tam a my čteme pečlivě napsané. Smějeme se a bedlivě následujeme myšlenkové toky těch, jenž to psaly. Není pochyb „dřevo“ a „káva“ to jsou indície. Teď z toho najít konkrétní místo. Netrvá dlouho a kavárna pod názvem Truhlárna, nám svou cedulí svítí nad hlavou.   Vcházíme a již se zdravíme s organizátory a dalšími posádkami, jenž byly rychlejší. Popíjíme kávu a chystáme se na start. Nervozita panuje a navzájem si trochu v žertu škodíme.

Skončilo léto, nastal podzim. Skončil tábor a nastala… však každý ví a kdo ne ať si ještě jednou přečte nadpis. Loni jsme s naším návratem k pohodovým časům slavili úspěch, co letos? „Co třeba to udělat ve formě těch příběhů, co hrají pořád Hovada na táboře? Jako Dračí doupě?!“ říkají kluci. No jo, ale bude je to bavit? Loni jsme udělali něco, co všichni znali. Zaujme je i něco pro mnohé zcela neznámé? Dále debatujeme a po dvou poradách a několika obměnách nám zůstává jeden pevný startovní bod. Kubova hra bludiště. S tímto začátkem, na rozproudění krve po mrazivé noci, oprašujeme Petrův starý nápad ještě z tábora. Do příběhu letošní Pohody zapojíme starověké bohy a děj se tímto přesouvá do Středomoří, na Krétu. Již jistě víte proč.

   Po dlouhých pátečních přípravách, již v 8.00 je rozmístěn starostův přijímací úřad v zatáčce a jdeme na to. Šerif, starosta a kočí vyhlíží první zlatokopy. „Hele! Už jedou!“. Přijíždí první auto a šerif přísným jednáním předvádí prospektory před starostu. (Jasmínka se mnou za toto dodnes nemluví). Je vyplněna listina prospektora a dluhem zakoupen přístřešek dole ve městě. Kočí jen marně nabízí své služby. „Támhle jedou další a další!“ Vše probíhá stejně. Prospektoři odchází do ůdolí a všichni vědí, že mají na místě vyhledat osobu pod jménem Junek. Tak se děje a Sjů jim přiděluje domy. Je 9.00 hodin a právě je uzamčen vchod do města.  

   V páteční odpoledne, já, Martina, Roland a Cuba nakládáme vše potřebné ve skladu. Vše je v autě a hurá na tábor. Již vjíždíme do údolí a potkáváme se s ostatními. Auto je vmžiku vyložené a celty uskladněny pod střechou. Pomocí tlaku a tahu dostáváme nemohoucí Iveco zpět na asfalt a jdeme do jídelny. A jak to známe z nespočtu reportáží psaných před touto „ Kecy, legrace, historky“.