Ahoj všem.

Megabrigáda 2025 je za námi. Právě píši. Je úterý a trochu mě ještě mimo jiné bolí i ruka.

   K tomu metru se ještě v tomto písmu vrátím. Ale!

   Zima je za námi a na naší schůzce byl vytvořen plán prací, jenž se musí vykonat na táboře. Při pohledu na tento seznam, mnozí z nás, měli pochyby, zda se toto všechno dokáže naplnit. Já to okomentoval a všichni víte jak. Byla to výzva. Všichni jste jí čapli a nejen, že jsme stihli všechno, ale dokonce ještě více než bylo na seznamu.

Ani jsem nechtěl psát tuto reportáž, protože to není jen tak s tímto článkem. Já to sice napíši, ale? Sjů to musí přepsat s upravit, potom dát dohromady fotky. Toto vše zasílá Jakubovi Hladíkovi, jenž se stará o to vše co pročítáte na počítači. Nechtěl jsem přidělávat práci všem těmto lidem, kteří finišují na táborovém filmu, aby jste se naň mohli kouknout o Vánocích.

Tedy jen stručně. Besídku jsem připravoval já. Nechtěl jsem dlouhé pochody po šifrách po Praze. Už jsem se těšil, až se všichni setkáme a chválou se pohladíme po uplynulém roce.

Již v samotném názvu naznačuji, jak to všechno dopadlo. Byla to ale dlouhá cesta.

   Vše bylo dohodnuto. Na naší poradě zaznělo jasně. „ Hele! Máme prasklou střechu u jídelny, je potřeba natřít molo co je na rybníce a když tam máme ty pražce, tak vytvoříme suché místo u zadního vstupu do poradního srubu.“

   Aloha domorodci,
konečně na nás přišla řada! Po pravdě řečeno jsme po loňské vesmírné štaci v opojné náladě skočili po vhozené rukavici a jali se pořadatelské pozice. Nápady se valily ze všech stran, aby opakovaně skončily u jediného a výsledného projektu: HAWAI. Ovšem do samotné akce zbývala ještě spooooouuuusta času. Ale jak všichni víme, čas plyne a štěstí přeje připraveným.

Koltí sraz 2024 Dolní Sedlo aneb co se dělo před startem a na konci

   Bylo to právě Sedlo, kdo si vzal na svá bedra, uspořádat sraz všech skupin, jenž pracují pod názvem Kolt. Ano! Byla to velká výzva, ale já jsem cítil, z odhodlání nás všech, že se to musí povést. Ihned jsme určili dotazem pořadatele sobotní hry a ostatní zůstali coby hráči v naprosté izolaci od všech podrobností. Pěkné na tom bylo, že ti co měli hrát, se sami vzdalovali, když se náhodně přichomýtli k rozhovorům o našich plánech. Bylo z toho zřejmé, že si vše chtějí užít naplno.

   Tuto velmi důležitou věc, doprovázela poplašná zpráva. Ze všech koutů se na nás valila zpráva o hrozných deštích a krupobití. Nebyli jsme ve stresu. Již jsme to v minulosti zažili a tímto víme, že to dokážeme i za deště. Ale! Ale pokusili jsme si udělat náskok. Majkl vyjel již v pátek ráno a pane John Deerem ( sekačka s traktůrkem) sekal naší táborovou louku ještě za sucha. Motor onoho zařízení však nestíhal jeho tempo a tak chvíle čekání na vychladnutí trávil kácením padlých stromů.

   Je právě pondělí večer a teď jsem dohovořil s Cubou a odpoledne s Karlíkem. Pořád a pořád jsme probírali, jak se vše povedlo. Nehovořím teď o práci, ale o galavečeru, jehož jediným cílem, bylo popřát Sjů k jejím kulatým narozeninám a coby nejlepší celebritu jí navěky zasadit do síně slávy. Ještě ve všech z nás doznívá nádherné finále moderované Karlem Gottem a Janem Rosákem. Vše mělo spád. Překvapení, zábavu, atmosféru. Černá Brána zažila spolu s námi cosi neopakovatelného. Všichni svým dílem dali maximum a takto se to stalo opravdu nezapomenutelným zážitkem.

   Ahoj.  Teď je neděle po brigádě a já píši tyto řádky. Sjů, moje věrná přepisovatelka totiž byla nepřítomná a já tímto ztratil možnost být přítomný v počítačovém světě. Už je ale vše ve správných kolejích a tak fofrem píšeme.

   Ano, je to podivný název. Ale všichni již víme. „A“ jako Anička. Právě Anča pokračuje letos v jejím seriálu „ tajných akcí pro partu“. Pravda! Po loňském sportovním maratonu jsem byl trochu na pozoru. „ Co přijde?“. Naší skupinu pár dní před akcí začaly bombardovat telefonní nápovědy. Nějaká tabulka, Bob a Bobek a pár hnědých koulí. Každý na to nevěřícně koukal a co víc, našli se i tací, jenž dle tohoto zadání na to přišli a šifru vyluštili. Již bylo vše jasné – TOVÁRNA NA ČOKOLÁDU.

   No! Co vám mám psát. Jako vždy. Spousta záhad před startem, spousta otázek jenž mohly uniknout z úst organizátorů a spousta konstrukcí, jak to dopadne a kde bude závěrečná oslava.

   Byl to právě Majkl, jenž loni prohlásil „příští dělám já“. Starejm kusům se při těchto slovech trošku ulevilo, jelikož organizátor pochází ze stejného těsta jako oni. Ha! „Asi se nebude moc chodit“. Pár vtipných úkolů a šup, po vyluštění na vánoční oslavu.

   Už z vánoční besídky, jenž se konala minulý rok, bylo zřejmé, že do toho znova půjdeme. Celý rok kolem nás prosvištěl v nespočtu akcí a my právě sedíme v hospodě a je asi měsíc před trhama.

Překřikujeme se a zapikáváme si své stánky a sortiment jejich prodeje. Je zřejmé, že já opouštím kaštany, Cuba vetešnictví, Sokymu jsme zakázali jeho nápis ( i když všichni víme zboží jeho prodeje) a přichází znova Luky a Radka s prodejem piva a polévky. Na toto si na pomoc přiváží další dva specialisty. Sjů bere s Fíkovou nový stánek Kafe a Čaj. Mišpule zůstává věrná svým vánočním věncům a rovněž Minér s chotí mají loňské Podpalinky. Lípa znova bude s dětma zdobit ozdoby a vedle nich bude rodina Křivských vařit novinku našich trhů a to špízy. Matěj, Pavel a Lilka zmodernizují své Trdelníky a vedle nich bude stánek právě Seveřana a jeho dřevěných výrobků. O starostovi zde snad ani nepíši. Je to legenda. Neměnná a jak říká neodvolatelná.

   Přijíždíme velkou rychlostí do našeho údolí se spravenou oktávkou na vleku. Je to fajn. Pomalu se v pátek rozednívá a koukám kol sebe na mnohé z nás, jimž se podařilo k tomuto účelu pátek v práci nebo ve škole ušetřit. Fajn začínáme. Není čas. Rybník musíme vypustit. Obě čerpadla fungují na plný výkon. S velkými komplikacemi jsme museli ponořit sací koše do vody, jenž by.la, neúprosně okována hřbetními ploutvemi obrovských ryb. Jak jsme vše prorazili, zvedla se u mola velká vlna a obrovská ryba uhryzla potopený sací koš u mého čerpadla.

 V posledních letech byla docela přetahovaná o to, kdo se zhostí nové Pohody. S Cubou jsme už na to také měli slušný zálusk. Loni nám to nevyšlo, ale letošek nám už nikdo nesebral! Měli jsme nápad na zajímavé téma. V minulosti jsme zavítali do starověkého Řecka, První republiky, Francouzského školního prostředí 19. století, staré Číny a na další historická místa. A tak místo nějaké historie či fantasy jsme se letos rozhodli udělat scifi! Vesmír!

   Dnešní den je to skoro jeden měsíc, kdy jsme opustili naše údolí. Neuplynul snad ani jediný den, kdy jsem se nezamýšlel o právě prožitém a již minulostí pohlceném táboře. Vím, pocit, jenž mě doprovázel během a následně po odchodu dětí, byl zcela pěkný. Pořád si říkám „Vše se přeci povedlo, byly to naše porady a plánování. Z toho všeho vznikl plán, pod názvem „Majáky ve tmě“. Vše se naplnilo, zvládlo, připravilo. Jo!  Na jedničku. Ale o tom psát nechci. To dokážeme skoro vždy.

   Ale ten pocit. Ten, o kterém jsem psal na začátku. Něco nepojmenovatelného, něco mimo tabulky, něco vnitřního. Něco o čem již měsíc přemýšlím.

   Ano! Co to je za podivný nadpis. Vždyť přeci víme, že nemáme rádi, když nám říkají „Sedláci“. Vydržte! Hned to vše vysvětlím.

Ahoj, o víkendu jsme postavili tábor, vše je připraveno, jak to probíhalo se můžete podívat zde.

Moc díky všem za pomoc

   Již minule, když jsme opouštěli Sedlo, jsme vše věděli. Věděli a trochu se toho obávali. Posledně jsme porazili 20 stromů a celkem se to naučili. Ještě musíme složit k zemi desítku a vše naštípat a uložit. Tak to byla ta naše obava.

Ahoj všichni,

   Dnes je právě pondělí po dvacítce padlých. Ne! Nemluvím o našich kamarádech, jenž byli přítomni onoho víkendu, ale o stromech, jenž jsme museli z důvodu bezpečnosti pokácet na našem táboře.  No! Nevím jak začít s psaním. Tak nějak jsem se zaparkoval do židle, aby mě moc nebolela záda a zjišťuji, že i s tou rukou co drží pero, to není úplně na pohodu.

   Tuto akci doprovázelo mnoho otazníků. Je to již třetí ročník a ten právě rozhodne. Když to bylo poprvé, tak vítězila euforie z neznámého a trhovci pod rouškou zakázaného dělali maximum. První ročník dopadl skvěle. Večer přišel pan Mikuláš a všichni jsme se smáli.

  Na přes rok, jsme všechno opakovali. Již jako trhovští mazáci, jsme zhotovili stánky a druhý den, jsme dělali svou práci. Také se v še povedlo. Lidí však (návštěvníků) přišlo méně. Večer v jídelně jsme oslavili Ježíška a rozdali si dárky.

   Tato historie nás však v poznaném a zamyšlení přivedla k otázce. Jaké to bude letos? Přijde ještě méně lidi? Bylo to loni tou nemocí? Co večer v jídelně? Jak vidíte šli jsme zase do neznáma.

   V poslední reportáži píši o stavbě něčeho zajímavého, pěkného, zálesáckého. Píši o stavbě s legračním názvem Rybářská bašta. I v tomto minulém článku zní slova o naprostém nasazení a zvládnutí všeho jenž jsme si předsevzali. Posledně jsme odešli od stavby a Soky ještě dva dny poté zasel travní semeno na střechu a všude tam, kde jsme trávu porušili. Bylo ještě pěkné počasí a netrvalo dlouho a střechu bašty ozdobila zelená barva vyrůstajícího trávníku.

ANO! Spíše pojem,název,legrace, než co bychom potřebovali.

   Při stavbě rybníka Macková skupina, jenž skládala přivezené pražce, pár kousků složila a uložila na místo onoho legračního pojmu “Rybářská bašta”. Zasmáli jsme se a šli v potu tváře, tenkrát, přesunovat horniny a betonová hráz rybníku. Ono dílo se podařilo a děti již se koupil. Jen málokdo se zeptal k čemu je ta pražcová základna vzadu. Ti co se odvážili, dostali odpověď “ že přeci na Rybářskou baštu”

S příchodem září přichází neodmyslitelně dvě věci. Začátek školy a Pohoda v Dolním Sedle. Nám se letos tyhle dvě události podařilo skloubit do sebe. Podali jsme si totiž přihlášku na světoznámou Akademii společenských věd Basse S´edlo. Letošní obor – francouzské umění 19. století!

První Celokoltí sraz. Akce, která některé plnila nervozitou, či dokonce strachem, ale i pokušením a zvědavostí. Povede se nám? Bude se nám líbit? Každá táborová parta má své zvyklosti a zažité pořádky. Sedneme si navzájem? Jak to proběhne? Přesněji, jak to již proběhlo, neboť je právě pondělí večer, a já zrovna píši tyto řádky, ve kterých vám zkusím popsat své dojmy.

Ahoj všem. Už zase píši. Píši o našem rybníku. Vše jsme posledně s vypětím všech sil zabetonovali. Zabetonovali a v dešti odjeli. Teď je ale čas další naší brigády a možná čas dokončení rybníku. Vše betonové drží jako skála, ale za tímto valem je pořád fólie, jenž je potřeba zatížit a udělat z tohoto staveniště krásnou cestu kol hráze. Věděl jsem o tom, že to bude zase velmi náročné. V duchu jsem ani nedoufal, že se to dá zvládnout. Neházel jsem však flintu do žita a vše jsem se snažil pojistit a zjednodušit. S Jirkou (bagristou) jsem se domluvil, že nám přiveze štěrk a písek a rozumně jej rozmístí kolem našeho pracoviště. Rovněž přislíbil, že nám dá k dispozici bobcat a bagr. Byl jsem rád, bylo to světlo na konci tunelu. Po drobném výpočtu jsme došli k číslu 45 tun materiálu, jenž se musí kol hráze rozvézt.

   Již je sobotní ráno. Večer proběhlo rozdělení na patřičná místa a tak tedy po snídani opouštíme jídelnu. Jdeme a frky ještě létají vzduchem. Kluci se chopí míchaček a jimi určený poměr a řídkost betonu pomalu lejí do sekce jezdci. Ti zavrávorali a betonové bahniště poodvezli kus stranou. Je potřeba prostor pro další várku. Míchačky se již zase plní a jezdci koleček přesouvají beton ze svého stroje do nespočtu připravených kýblů. Ano! Toto nářadí obsluhují nosiči. Jako mravenci posvátnou směs přesouvají dolů na hráz. Na hráz napuštěného rybníka.

Ahoj kluci a holky. Již jsem tady dlouho nepsal. Spousty se toho událo. Vše by si zasluhovalo reportáž.

   Sjezdovka, ohňostroj, Nezávislý hlas Údolí Světla, Vánoční trhy. Vše jenž nám zakázali, s rozumem osadníci Údolí Světla porušili. Vidíte, reportáží by byla celá řada. Třeba jak jsme se s nějakým papírem maskovali a plížili se mezi okresy do našeho lesa.

   O tom, ale psát nechci, na to si třeba někdy vzpomeneme a se zakroucením hlavy se pousmějeme. Právě naplněni zážitky, že všechno lze udělat, jsme přemýšleli. Tato myšlenka o rybníku, již byla zřejmá dříve. I snad v kategorii stránek „ Osídlování“ je zmínka o malém potůčku, jenž se k nám dere mezi kopci. I tam se zamýšlíme o stálé přehradě. Ale to je úvaha stará 12 let.  Ta již pomalinku vyprchala  a námi vždy vystavěnou přehradou, odešla.

Tak si sedím v Benátkách na pumpě a čekám až přijede vůz ve kterém se to všechno veze.

A už je vidím, řezník Honza, pašík, Cuba a Blilka mě nabírají a jedeme do Sedla.

“Kolik nakonec ten pašík váží se vším všudy?” ptám se a Honza odpovídá, že 100 kilo. Zopakuju to: “100 KILO!”

Sluneční paprsky už zeslábly a prázdniny uplynuly jak voda a kdekdo by si myslel, že s tím končí i pohoda, ale tento víkend tomu bylo přesně naopak. Pohoda právě začala a já měl to štěstí jako první spatřit Velkou čínskou zeď, pohraniční celnici, Wuchanské tržiště a mnoho dalšího (ale to jsem nesměl prozrazovat ☹ ), protože organizátoři Sue-Lin, Marť-in a Marť-ina nás letos přenesli do Čínské lidové republiky na slavnosti Dožínek.

Vánoční trhy už jsou za námi a právě já Přemysl a můj kolega Bivoj jsme se pustili do Plánování Vánoční besídky- Ne, počkat… Celý příběh začíná o několik měsíců dříve v nejmenované restauraci (ne ne, u Kulatky to nebylo).

“Tak co, uděláme besídku?” říká Cuba a oba se smějeme. A tak začínáme psát první letrošní mail od Vánoční besídky. 

Tato reportáž je z jiného světa – je nadčasová. Jediné co o tom vím více, že je skutečná. Já tam byl také a opravdu se to stalo.

Adventní trhy v Sedle

   Vlastně vše začalo na úplně jiném místě. V Údolí Světla právě končila svatba Karlíka a Petry. Náhle kdosi prohlásil nahlas, že je škoda, že už jsme tu letos naposledy a vlastně vše bude zase zavřené a ani adventní trhy, jenž vždy v tento čas, nabízeli klid a pohodu, budou nadobro zakázané. Po této větě se rozhostilo místností ticho. Potom to ale přišlo. Zazněla věta, jenž se nadobro zaryla jako rýha do žuly. „Tak si je uděláme tady a vlastní!“ Všichni se pousmáli a po chvíli váhání se ihned začali hlásit, každý se svým druhem stánku.

    Dne 19.9.2020 do sňatku manželského vstoupila paní Petra Laurin Klementová a pan Karlík Kolben Daněk. Stalo se tak po dlouhých přípravách, na místě posvátné půdy, v Údolí Světla.

Skončil tábor, poplakali jsme si a každý se vydal svou cestou. Někteří třeba na další tábor, aby nevyšli z tempa. Já konkrétně na tábor ve Velké Lečici, kam jezdí náš dobrý kamarád Ivan. V poklidu si žiju svůj táborový sen, když se najednou začnou šířit zvěsti, že se naše táborová parta již nějaký ten čas neviděla a stýská se jim. No jo, co s tím? S řešením přichází Ivan, který nás zve na pár dní do Lečice, aby nám ji ukázal.

Vánoční besídka 2019

   Je 13.12. pátek 17.00 hodin. Již netrpělivě čekáme na tajnou zprávu, jenž má přijít na diskuzi těchto stránek. Přesně v pět je to tam a my čteme pečlivě napsané. Smějeme se a bedlivě následujeme myšlenkové toky těch, jenž to psaly. Není pochyb „dřevo“ a „káva“ to jsou indície. Teď z toho najít konkrétní místo. Netrvá dlouho a kavárna pod názvem Truhlárna, nám svou cedulí svítí nad hlavou.   Vcházíme a již se zdravíme s organizátory a dalšími posádkami, jenž byly rychlejší. Popíjíme kávu a chystáme se na start. Nervozita panuje a navzájem si trochu v žertu škodíme.

Skončilo léto, nastal podzim. Skončil tábor a nastala… však každý ví a kdo ne ať si ještě jednou přečte nadpis. Loni jsme s naším návratem k pohodovým časům slavili úspěch, co letos? „Co třeba to udělat ve formě těch příběhů, co hrají pořád Hovada na táboře? Jako Dračí doupě?!“ říkají kluci. No jo, ale bude je to bavit? Loni jsme udělali něco, co všichni znali. Zaujme je i něco pro mnohé zcela neznámé? Dále debatujeme a po dvou poradách a několika obměnách nám zůstává jeden pevný startovní bod. Kubova hra bludiště. S tímto začátkem, na rozproudění krve po mrazivé noci, oprašujeme Petrův starý nápad ještě z tábora. Do příběhu letošní Pohody zapojíme starověké bohy a děj se tímto přesouvá do Středomoří, na Krétu. Již jistě víte proč.

   Po dlouhých pátečních přípravách, již v 8.00 je rozmístěn starostův přijímací úřad v zatáčce a jdeme na to. Šerif, starosta a kočí vyhlíží první zlatokopy. „Hele! Už jedou!“. Přijíždí první auto a šerif přísným jednáním předvádí prospektory před starostu. (Jasmínka se mnou za toto dodnes nemluví). Je vyplněna listina prospektora a dluhem zakoupen přístřešek dole ve městě. Kočí jen marně nabízí své služby. „Támhle jedou další a další!“ Vše probíhá stejně. Prospektoři odchází do ůdolí a všichni vědí, že mají na místě vyhledat osobu pod jménem Junek. Tak se děje a Sjů jim přiděluje domy. Je 9.00 hodin a právě je uzamčen vchod do města.  

   V páteční odpoledne, já, Martina, Roland a Cuba nakládáme vše potřebné ve skladu. Vše je v autě a hurá na tábor. Již vjíždíme do údolí a potkáváme se s ostatními. Auto je vmžiku vyložené a celty uskladněny pod střechou. Pomocí tlaku a tahu dostáváme nemohoucí Iveco zpět na asfalt a jdeme do jídelny. A jak to známe z nespočtu reportáží psaných před touto „ Kecy, legrace, historky“.

   Ahoj všem. Spousta toho byla naplánovaná a ještě více se stihlo. Ano! Takto bych to ihned pojmenoval. Seveřan obstaral dodávku materiálu a Johanovi se podařilo ji dovézt až do tábora.  Toto byla hlavní vstupenka pro pernou práci (stovečka zase padla). Ti zkušení již ví o čem píši. Ale ať nepředbíhám.

Přišlo jaro, s ním i občasné teplo, a tak padlo rozhodnutí vecpat do brigádami nabytého dubna další výlet s dětmi.

Tentokrát se vedení ujal Matěj a málo kdo čekal to, co si na nás připravil, dokonce ani já a to jsem to s ním vymýšlel. Místo setkání bylo opět na "Hlaváku" a já byl rád, že když jsem přijížděl, bylo ještě pár minut před srazem a vlastně jsem byl na místě poslední.

Poslední? No... Ne tak docela.

Máme po první brigádě

    Páteční den pro nás se Sjů začal velmi brzo. Majkl sehnal 3m3 dříví a betonové dlaždice a tudíž jsme vše museli naložit a odvést náklaďákem.

    V Hrádku jsme vyřídili ještě nutný úřad a hurá dolů. Měli jsme obrovské štěstí na počasí. Bylo sucho a tudíž jsme s nákladem 4 tun mohli sjet až dolů. Odemli jsme tábor a oživili auta.

    Již vidíme jak přichází ostatní. Pomalu se stmívá a v kuchyni zaznívá porada. Je jasno – staří kluci jdou na studánku. Mladí kluci jdou na příkop okolo stanů. Konící vyzbírávají louku od popadaných větví. A já jdu na nový komín od polňačky. Porada skončila. Šlo se spát.

    Ráno po snídani se každý chopil své práce. Děti, (kterým patří velký dík), začaly odvětvovávat louku. Kopáči už jdou v odvodňovacím příkopě a staří kluci se začali mořit s obrovským pařezem jenž zakrýval pramen studánky.

    Rovněž přichází Seveřanovi a ihned se formuje truhlářská parta, která z náklaďáku dříví dělá podlahy do stanu.

    Rychlost všech skupin získala na obrátkách. Jako první vše dokončili koníci. Ihned zformovali učiliště u truhlářů a pomáhají se dřevem. Všichni končíme sobotní den úspěchem. Truhláři dokonce udělali rekord na výrobě podlážky. Podařilo se to za něco malinko přes pět minut. Pramen byl stabilizován a pomalu kol něj začíná vyrůstat bouda.

    Ve vyčištěném rygolu za stany protéká voda zpět do potoka a z nového komínu se kouří.

    Na večer, jak jinak, přichází Šárka s Michalem a bábovka provoňuje jídelnu. Koníci se středníma hrají v zadu nějaké hry a v první třídě si staří stěžují na bolesti těla.

    Nedělní ráno jsme dodělávali načaté a Johan odvezl Pomáďáka k opravě.

PS: 

Událost víkendu

Sokol přivedl svou přítelkyni.

Překvapení víkendu

Spousty dětí jenž přijeli pomoci. (Mockrát děkujeme).

Poděkování víkendu

Majkl je král. Sehnal krásná prkna a dlaždice.

Seveřan udělal to samé na příští brigádu (ale v jiném rozměru).

Omyl víkendu

Marty přinesl tenčí komín na lokotku (je to vůl).

Všem děkujeme a těšíme se na další.

Ano! Takto byla nazvána naše sešlost k jarnímu Sedlu na pohodu. Celý víkend byl organizován dle předem stanoveného rámcového scénáře. Ano! Rámcového! Podrobný program však byl napsán a záhy realizován od moderátorské dvojice a jejich pomocníků.

CINKY LINKY BESÍDKA

Akce Hrábě byla úspěšná, a tak jsme se rozhodli vymyslet něco dalšího. Rozhodlo se, že pojedeme do Sedla prozkoumat nové končiny. Dlouho jsme přemýšleli nad názvem této výpravy. Naši volbu nakonec ovlivnili podmínky panující během  celého výletu...

Matylda a Lili si řekly, že je škoda se vidět jen jednou za rok na táboře, a tak vymyslely akci s krycím názvem "Hrábě".

Netrvalo dlouho a i přes drobné komplikace jsme nakonec všichni ve smluvený den pohodlně seděli ve vlaku mířícího do Dobříše. Zde jsme vystoupili a zamířili do nedalekého Lidlu na nákupy (co si budeme povídat, na Jednotu to nemá ). Když František začal tvořit náš nákupní lístek, vyšlo najevo, proč páni Paidaři a páni Velíci mají tak objemná zavazadla. Ač instrukce zněla jasně: "S sebou jen svačinu.", nehodlali nic ponechat náhodě a zabalili si dostatek jídla pro menší armádu na dlouhou zimu.

Je konec tábora. Máme za sebou poslední noc a s hlavou plnou otázek se loučíme. „Kdo nám bude dávat pusu na dobrou noc?“ „Kdy si zase společně zazpíváme pražce?“ „Kdy se opět uvidíme?“ „Vždyť nás přece čeká Pohoda!“ zvolává Roly a nám všem se objevuje úsměv na tváři. „Tak na Pohodě“, je nyní slyšet celým údolím a s tímto opouštíme Dolní Sedlo.

Po nadepsání tohoto nadpisu, jenž byl v kalendáři akcí takto pojmenován, zjišťuji, že nic neznámého již není. Tento víkend byl plný očekávání a možných překvapení.

Plán byl zřejmý. Páteční večer jsme moc rádi věnovali Seveřanovi, jenž zde oslavil padesáté narození jeho života a Adamovým osmnáctinám, které oslavou věnoval právě do nového srubu v Údolí Světla.

Sobota měla být plná otazníků. Čekali jsme naše děti, které s námi jezdily někdy dávno před osmnácti lety. Nalezené filmy z té doby byly sestříhány a museli jsme připravit promítací sál. A co více. Přeci tady nebudou jenom sedět. Jsme na táboře, a tedy musí přeci být táborový den.

 Tato stavba měla na rozdíl od předešlých let spoustu úskalí. Sledujeme s napětím diskuzi na stránkách a předčítáme příspěvek za příspěvkem. „Bohužel nemohu“, první. „Mám něco důležitého!“, druhý. Další již hlásil předem. „Moc věcí ve škole, sorry“. Další. Hledíme na sebe a je nám to líto. Musí se to však zvládnout.

Megabrigáda - dostavba Woodstocku.
Když jsem se právě zamyslel jak vše popíši, tak v tomto notysku na mne zasvitily již popsane listy. Zaujali mě. Záhy je pročítam a není v nich popsáno nic víc než jsme psali před brigádou, jako popis a postupnost prací právě pro Woodstock. Pokud máte chvlju doporučuji si je zpětně přečíst. Zde. Aleznete do posledního puntíku splněný plán. Ano! Splněný plán. Woodstock se podařilo postavit. A co více? Je to zálesácký srub. Zajakoukoli součástku této stavby se nemusíme stydět. Ba naopak. Každý zapojil svůj um a odhodlání a celá stavba v pondělí večer zažila první večerní oslavu. Nerozepisuji se zde o pracech jenž byly vykonány ( Ti co na brigádě byli ví přesně. Ti co nemohli vše spatří z bohaté fotodokumentace). Ale chci poděkovat všem jenž pomohli se stavbou. Dále Rolymu s Lůďou, kteří vše potřebné vysekali a udělali z táborové louky park. Děkuji Seveřanovi, který vše spustil výstřelem ze své startovací pistole. Děkuji Gothajkám za jejich velkou podporu. Ahoj Martin

Ano! Tento článek jsme dlouho nespatřovali. Je zde znovu a teď si přečtěte, co se zase děje.

Johan. Ano, právě neúnavný Johan, dává své elektrárně neunavenou inovaci. Již jsem zase slyšel o spoustě nových součástek a dílů na zcela nový prototyp.