Ahoj všem.
Právě jsem dorazil na tábor. Je pátek před dnem D. Opustil jsem rozžhavené město a zasedl k novému stolu za vilou Andula. Rozhlížím se na postavený tábor, ptáci kol v lese zpívají a já si vychutnávám chládek tohoto místa. Tábor se vším všudy stojí.
To jsme od minulého víkendu čekali. Všichni jste se chopili práce a já jen přihlížel z úctou jak mát vše zmáknuté. Jste borci. Toto vše bylo parádní, ale stále ve mně převažuje ještě něco. Je to pocit. Ano. Příjemné teplo na srdci, jenž tomuto všemu dává smysl. Karlík po nocích makal na sekačce, jenž nám pomáhá. Seveřan si vzal na pátek volno, aby měl náskok na podlážkách, jenž vyráběl, nové praktikantky přichází s tím, že by chtěly samy připravit slavnostní oheň. Cuba a jeho parta stále chtějí vstupní bránu a jsou ochotní zde k práci zůstat bez ohledu na čas. Pichy ze své pozice (můžu – tak to udělám) pomáhá hospodářům s jídlem. A takhle bych o vás všech mohl popsat několik stran. Ano! Tábor stojí. Stojí jako v tento čas spousty dalších. Ale znova, Ten pocit. Myslím, že můžeme být hrdí na znak lesní moudrosti, jenž nosíme na krku.
„Chci kopat studnu, aby ostatní mohly pít.“
Všem děkuji. Márty
