Není úplně běžné, že se tato reportáž zjeví na stránkách. Ale! Poslední článek skončil větou „Nezapomě%nte, že nemáme lávku“. Tato věta nám žněla v hlavách a bylo zřejmé, že se bez ní neobejdeme. Já udělal v dílně přípravy a kluci se Sjů, Klárou a Barčou se nabídli, že pojedeme dříve a trošku mákneme.
V pátek ráno jsme opustili Prahu a s vlekem naloženým dřevem jsme fofrovali k Sedlu. Na nic jsme nečekali a Bergr se Šroťákem a Zajdou ihned usazují nosné pražce kol potoka. Já řežu a spojuji konstrukci. Ihned vše usazujeme a provázek natažený ve středu našeho díla, nám říká správnost rozměrů. Šroťák se noří do plechovky s barvou a vše konzervuje. Za nedlouho se nad potokem ční rám konstrukce.
Náhle však spatřujeme ze všech koutů našeho údolí přicházet posily. Všichni, kdo mohli, to v práci zapíchli dříve a přijeli. Ihned se chopí nářadí a pochozí část přibývá mílovými kroky. Všichni šroubují a já řežu. Ještě zábradlí a za nedlouho je hotovo. Sedíme a prohlížíme si naše dílo. Šroťák vše ještě dolaďuje barvou a já pohlédnu na hodinky. “ Ty jo! My to zvládli za čtyři a půl hodiny“. Holky v kuchyni vaří, ať se zítra nemusíme tímto zdržovat a my využíváme ještě světlo a jedeme se poohlédnout po okolí.
Večer ve srubu byla celkem legrace, ale to jsme ještě nevěděl o sobotní večerní srandě. Pak bych v tomto přirovnání pátek označil za nudný. Jany totiž vše začal po poradě organizovat a hráli jsme jeho hry. Dlouho jsem se již tak nezasmál.
V neděli jsme ještě udělali pár příprav na vlastní stavbu tábora a v klidu po mnoha potlaších odjeli domů.
Všem děkuji Márty
p.s. Nezapomeňte, že máme sekací traktůrek bez motoru.
