Ahoj všem. Nechci zde popisovat, jak šlo nošení, čištění, skládání všeho na své místo, ale můj pocit z vykovaného.
Bylo urputné vedro. Ve skladu na Čížovkách se na půdě vše ještě násobilo. Před vlastní akcí se přihlásila řada rukou, jež přišli pomoci již v pátek ráno. Vše se podařilo naložit, avšak při rozjetí našeho připraveného auta prasklo lanko ke spojce. Tato skutečnost vedla k velkému zamyšlení, že se časový plán nemůže stihnout. Bylo zřejmé, že musíme odpoledne vyrobit podlážky, abychom v sobotu nezdržovali stavbu stanů. Ihned volám Karlíkovi. Ten všeho nechal a v Praze sháněl onu součástku. Trvalo to asi hodinu a již na Čížovkách vše opravil. Svitla nám naděje a ihned jedeme s časovou ztrátou do údolí.
Mezitím Martina, která si zformovala svou partu tam, již vše čistí a uklízí k naprosté připravenosti. Již jsem s nákladem dojel a hledím na Seveřana, který se ihned chopil přivezeného dříví a začal truhlařit s klukama, kteří přispěchali na pomoc. Já ihned beru sekačku (pana JohnDeera), na kterém Karlik po mnoha odpoledních a večerech vyměnil motor. Ihned startuji a sekám místo pro stany vedoucích, kteří mají, jak to bude možné, přispěchat.
Ostatní se chopí křoviňáků a vše vypadá jako perfektně zorganizovaná továrna. Holky v kuchyni vše připravují a jak kdo přijíždí, bere automaticky za další kus potřebné práce. Já z drncajícího traktůrku hledím na již dokonanou práci křoviňáků, občas projedu kolem hřiště, kde rostou podlážky a v kuchyni se vrší čisté nádobí. Říkám si: „Sakra, vždyť už to budeme mít připravené a to je teprve pátek před brigádou.“ Sekám a slunce pomalu zhasíná.
Nejen, že jsme vše dohonili, ale jsme daleko před plánem. Slézám ze sekačky a jdeme vtvořit plán do srubu. Je celkem legrace. Když začnu hovořit o stavění, spatřuji pohledy ostatních a je v nich vidět, že mají úplně jasno a žádné moje kecy nepotřebují. Jsem rád. Stojím před skvělou partou, která ví, co chce udělat. Ví rovněž, že něco navíc je v Sedle frajeřina, a tak jednají. Já si na sobotu na sebe beru spousty drobností a oprav, o kterých vím a mám jistotu, že zítra bude vše perfektní.
Nechci Vás napínat. Dopadlo to přesně podle mých úvah. Každý dělal vše potřebné a večer všichni hledíme na krásně připravený tábor. Již se stmívá a Karlík mi říká, že jde kopat odpadovku. Po chvíli se v ruce s lopatou zase vrací a říká: „Hele, ono už je hotové!“ Usmál jsem se tomu. Ten, kdo to udělal, ví o čem je náš tábor.
Pomalu se procházím po tábořišti a spatřuji ještě pobíhat spousty lidí, jak vše upravují, utahují, uklízí a čistí. Holky připravily lahodné jídlo a pomalu u večeře oddychujeme s radostí hotového. Všechno vymyšlené a připravené z našich porad se převrátilo v připravené a hotové.
Přichází Šárka s Martinem a cpeme se její bábovkou. Je legrace a kytary rozezněly srub.
Avšak trošku byla i nějaká nervozita. Vedoucí se různě shlukovali s praktikanty a pořád probírali ty svoje plány na letošní tábor. Je pěkné, že se těší a pilují do poslední chvíle, aby bylo vše na jedničku.
Tábor pro rok 2026 stojí a oni ví, že je teď všechno pouze na nich. Náš vlak se zase rozjel. Jede velkou rychlostí a já věřím, že to tak zůstane.
Všem moc děkuji. Je vidět, že znak na naší hrudi není jen ozdoba, ale hlas naší mysli a srdce.
Márty.
