Tak právě máme týden po táboře a já se pořád v myšlenkách vracím na naše místo a hlavou mi letí nekonečně zážitků, jenž jsme prožili. Zavřu oči a hledím na Morven s Astrid, vidím jejich složitý příběh a rovněž spatřuji děti, jak vše se zájmem rozplétají. Vidím v nich odhodlání a zábavu vše dokázat a hlavně hledím na jejich slzy štěstí, které jim vytekly radostí, když vše dokázaly.
Teď se nepodivuji tomu, že na to musím pořád myslet. Vše bylo tak nabité a nahuštěné, že mozek nedokázal toto zpracovat na místě. Je to zřejmě jako maratonský běžec, když proběhne vítězně cílem a setrvačností doklusává a přemýšlí. Už jsem si v pomyslnosti tohoto běžce sedl a zamýšlím se. „ To se nám sakra podařilo.“
Nedokáži zde psát o všem. Podívejte se na fotky. Ty já jsem prolítnul jedním dechem. Zahleďte se tam dětem do očí. V nich spatříte celou tuto reportáž jenž se nedá popsat.
Všem moc děkuji
Márty
