Gůtn Ták
Ano! Pohodový víkend pod názvem October fest.
Už když přišla přihláška s pozvánkou, jsem vytřeštil oči v údiv. Sám si říkám: „To jsem zvědav, jak tento fesťák chtějí napasovat do jeho naprostého protikladu, kterým je náš tábor.
Už jsem se však těšil. V přihlášce a jejích pokynech bylo ošatit se tomuto dobově a přinést s sebou půllitr. Trochu jsem se zamýšlel, zda každý z nás toto dodrží. Ale po chvíli jsem se klidnil, že nikdo z nás jim to neudělá. Bylo by to přeci strašlivá sobeckost vůči organizátorům. To si přeci za jejich námahu, trpělivost a nespočet času na přípravu nezaslouží.
Právě Sjů ke mně spěchá s informací, že si vyžádali klíče od tábora již na čtvrtek před akcí. Tázavě na sebe hledíme a přísaháme si, že dřepovat nebo plavat nebudeme.
A skutečně, ve čtvrtek odjíždí Klára s Martinou směr Sedlo. Všichni ostatní jsme v napětí a čekáme na páteční pátou hodinu. To je stanovený čas nejbližšího možného příjezdu. Teď již vše vím. V tento čas od čtvrtka do páté páteční hodiny organizátoři vše zdobili, myli, čistily a celé údolí proměňovali na východoněmecký plácek k oslavě.
V pátek se októbráci začali sjíždět. Já se Sjů jsem jet do tmy skočili na houby a udělali jsme kotel smaženice. Ve srubu to již hučelo. Sklenice se plnily a frky létaly vzduchem. Rázem se však z repráků rozezněly německé písně a přímo do našeho středu vnikly postavy oděny do německých krojů a s půllitry v rukách začaly tančit. Všechno bylo jasné. October fest právě začal!
Cuba, Klárka a Martina dotančili a místnost ztichla. Všechny nás přivítali a hovořili o pravidlech jejich fesťáku. Bude spoustu soutěží a odpoledne se bude vařit. K tomuto však potřebovali čtyři družstva a ihned nás rozdělili.
Každý již měl svého kapitána a frkama hovořili o taktice na zítřejší souboj. Všechno jsme samozřejmě oslavili. Štěpán s Cubou vzali kytary a srub hučel až do rána.
Ráno bylo stanoveno na 9:45. V tento čas se louka začala hemřit podivnejma německejma postavama a náznakem onoho hrozného jazyka si mezi sebou povídaly. Ihned byl velen nástup po družinách a za zvuku německé hudby započalo klání.
Byla veliká legrace, soutěživost. Sníst klobásu, která visí na špagátu, běh s tácem půllitrů, řezání klády, na slepo posbírat pivní tácky, pinkání s táckama na stole a spousty a spousty dalších. Všichni se smáli a byla pohoda Po tomto však všichni zvážněli. Bylo zřejmé, že se jde vařit. Z čeho? Na čem? To bylo záhy objasněno. Pořadí v předešlých soutěžích dávalo výhody výběru a každá družina již vláčí vše potřebné na své vařící místo.
Od toho času se bojím, že reportáž nebude technická. Já vlastně neopustil místo naší vařby a pořád a pořád jsem připravoval a topil na ohništích. Ti z nás, kteří k vařbě mají blíže, stále něco krájeli, míchali, solili a nosili na pánvích na ohně a zase zpět. V jednu chvíli se na mě podívali a bylo zřejmé, že se mě chtěli zbavit a dali mi za úkol uvařit pudink. Já pročítám návod od báby, co píše na pytlíku s pudinkem. Jsem zmaten. Sama ¾ a spousty složitostí. Majkl mi však vše přepočítal a řekl: „Míchej!“
Já poctivě zaklekl k pekáči a začal jsem hned nad ohněm míchat. Ty brďo! To bylo nekonečné. Ostatní zdobí tácy jejich výtvorama a Bury dosmažuje řízky. Já pořád míchám. Rolda se zamýšlí nad choreografii našeho dalšího úkolu, kterým byl tanec na danou píseň. Já pořád míchám. Seveřan je na tom podobě. Ten si vzal za úkol uvařit sedlecké pivo. Hlídá vodu, ať se nedostane do varu a pořád tam cosi sype. Já pořád míchám. Tu a tam k nám někdo přijde na návštěvu, ale nemám na něj moc času. Představa, že se mi to připálí, mě děsí. Míchám. Kluci již mají vše uvařené a Majkl začal vyrábět dezert z tvarohu. Dává jej do sklenic a další skleněné číše přistály u mého hrnce. Prý na puding. Myslím si: „Sakra, vždyť já už to míchám hodinu a pořád to netuhne!“. Přikládám a míchám rychleji. Po další čtvrthodině si říkám, že by to mohl být vanilkový šejk. Neztrácím však naději a pořád míchám. Prosím, nezlobte se na mě v této reportáži, ale pro mě se na dvě hodiny zastavil život. Já stále míchal.
V paměti jsem měl pouze jeden můj příslib, který jsem dal. Že vytvořím etikety na Seveřanovo pivo, které jsme nazvali Modrá raketa. Ale kdy, vždyť se mi připálí puding. Byl jsem ve stresu. Rolda nám vysvětloval jím připravený tanec. Ani na toto jsem se nemohl soustředit. Puding byl stále řídký. Míchám. Kluci již mají naplněné a ozdobené tácy se soutěžním jídlem a já stále míchám. Avšak náhle se mi něco začalo zdát podezřelé. Hmota na pekáči začala trošku houstnout. Tak se modlím a míchám. Koukám na hodinky a vím, že do páté, to byl stanovený konec, máme jen půl hodiny. Míchám, ale jsem hustší a hustší. Není čas. Vše vylévám do připravených sklenic a vkládám jich devět na tác. Prosím někoho, ať je odnese. V představě, že s tím zakopnu, bych asi nemusel přežít. Běžím pro fixy a ihned vytvářím etikety na pivko. Již mám vymazlený výtvor a spěchám k Sevařanovejm lahvím s pivem. Již zbývá jen patnáct minut. Odlepuji samolepku a stojím v ohromení. „Ono to nelepí!“ Naopak ten papír, co byl pod ní, mi nepadá z rukou. „Sakra, já to nakreslil na druhou stranu!“
Seveřan však nepropadl panice a nějak to tam dostal. Spěcháme k oktobrfesťákové tabuli. Třeštím oči. Stůl je nabitý k prasknutí. Kol něj stojí všechny týmy a organizátoři vítají hodnotící porotu. V krojích přichází Šárka a Martin. Zní německá muzika a porota s příborem v rukách obchází přísně tabuli plnou pochoutek. Mimochodem, pudinku si ani nevšimli. Potom jsme přizváni ke stolu všichni a obdivujeme a ochutnáváme, jíme, žerem. Vše je výborné. Spořádali jsem sotva polovinu všeho, co jsme uvařili.
Děkujeme organizátorům za skvělou práci. Jsme najedený k prasknutí. Různě si posedáváme a hovoříme o taneční soutěži, jenž jsme museli zviditelnit před jídlem. Potom konstatujeme, že nejsme moc němečtí tanečníci.
Sobotní večer se táhl v přecpaném unaveném duchu. Dlouze jsem si o všem povídali a hodnotili krásnou akci, jenž pro nás Martina, Klára a Cuba připravili.
PS: Puding pak snědli asi za 8 minut. Už nikdy nemíchám.
